Ve vesnici Brannor... stejně jako ve všech osadách široko daleko... se strach dědil stejně samozřejmě jako půda nebo dům. Nikdo už po dlouhé generace nepamatoval dobu, kdy tomu bylo jinak.

Brannor byl malý, chudý, obklopený hustými lesy pod horami Nochelmu. Poslední lidská výspa před temnotou. Místo, kde se strach stal součástí života stejně silně jako studený vítr, který se každou noc snášel z hor.

Hory Nochelmu se tyčily nad střechami domů jako němá hrozba a jejich stín dopadal na každého, kdo se odvážil vyjít ven po západu slunce.
Lidé říkali, že v těch horách žije zlo. Něco starého. Něco, co tu bylo dávno před nimi.

Po staletí žili lidé ve strachu z neznámého. Zamykali dveře před setměním, zapalovali ochranné svíce a kreslili symboly na prahy domů. Šeptali modlitby, nevycházeli ven po západu slunce a nejvíce se báli úplňku.

Ačkoliv neměli žádné vysvětlení, věděli, že v horách sídlí něco temného. Říkali tomu Stín Morvathu.

V noci slýchávali vytí, které nepatřilo žádnému vlku, a zoufalý křik, který se nesl z horských svahů.
V lese nacházeli stopy, které nebyly lidské, a roztrhaná těla.

Báli se tmy. Báli se lesa. A věděli, že za úplňku lidé mizí.

≈≈≈

Na zápraží jednoho z domů, který byl nejblíže k lesu, seděla Elara. Dcera Lyrie, vdovy po hajném Tervanovi, a dívala se k horám. Vítr jí cuchal vlasy, ale ona se ani nepohnula. Vypadala klidně, až příliš klidně na dívku, která vyrostla ve stínu hor.

„Elaro!" ozval se z domu rozrušený hlas její matky Lyrie. „Zavři ty dveře a pojď dovnitř! Už se stmívá!"

„Ještě ne."

„Nedráždi osud," sykla Lyria a vyšla ven, přitahujíc si šátek kolem ramen, „Lidi už mluví. A Borun dnes..." Odmlčela se, jako by se bála pokračovat.

„Co Borun?!" Zamračila se Elara a zvedla k matce oči.

„Říkal, že jestli budeš dál chodit tak vysoko do lesa, přivedeš vesnici do záhuby. Že zlo přitahuješ. Že hory si jednou vezmou i tebe."

„Borun se bojí vlastního stínu." Zašklebila se Elara.

„Borun je rychtář," opravila ji matka ostře. „A lidé ho poslouchají. Když řekne, že jsi nebezpečná..."

„Tak ať to řekne...já se nebojím."

„A právě to je ten problém, Elaro," zvýšila její matka hlas a pokřižovala se, „Ty moc dobře víš, že stačí jedno jeho slovo a je s tebou amen...a já mám strach..." zhluboka se nadechla, jako by chtěla říct ještě něco horšího, ale nedostala se k tomu.

Ve dveřích se objevil Niven.

Drobný, hubený chlapec s tmavými vlasy a očima, které byly na desetileté dítě až příliš vážné. V ruce svíral dřevěnou hračku, kterou mu Elara vyřezala minulou zimou, a tiskl ji k hrudi, jako by ho mohla chránit před vším, co se skrývalo v lese.

Beze slova přešel k sestře a posadil se vedle ní na zápraží.
„Neboj, mami," řekl tiše, „Ještě slunce nezapadlo."

Niven byl Elarin malý bratr, ale někdy to vypadalo, jako by byl jejím stínem. Kam šla ona, tam šel on. Když Elara vstala, Niven se zvedl. Když se Elara posadila, seděl vedle ní. Když se Elara smála, smál se s ní. A když se Elara dívala do lesa... díval se taky, i když se mu třásly ruce.

A právě to Lyrii dohánělo k zoufalství.

„Nivene," vydechla, „ty aspoň jdi dovnitř."

„Ne," zavrtěl hlavou a přitiskl se k Elaře ještě víc. „Chci být s ní."

Elara mu položila ruku na rameno a obejmula ho.
Byl to její malý bratříček, a ona by kvůli němu byla ochotna i zemřít.

Lyria se bezmocně dívala na své dvě děti, sedící na prahu domu a třásla se strachy. Jejich dům byl trochu stranou vesnice, a byl nejblíže k lesu z celé vesnice, což jí nahánělo strach.

Do očí ji vstoupily slzy, když si vzpomněla na svého zesnulého manžela Tervana. Býval hajným, a byl jediný z lidí široko daleko, který se do hor Nochelmu nebál vstoupit.
A její děti byly samozřejmě po něm. Hlavně Elara.

Ještě, než ale stihla odpovědět, ozvaly se kroky na cestě. Těžké, ale opatrné, jako by patřily někomu, kdo se snaží vypadat statečněji, než se cítí.

Rychtář Borun se objevil u branky. Byl to muž kolem padesátky, širokých ramen, ale unavených očí. Strach ho ohlodal víc než roky.
Zastavil se, opřel ruce v bok a jeho pohled padl přímo na Elaru.

„Zase sedíš venku," zavrčel. „Jako bys nevěděla, co se v těch lesích skrývá."

„Kdybych se měla bát každého šustnutí, nikdy bychom neměli dřevo na zimu." Odsekla Elara způsobem sobě vlastním, což rychtáře ještě více rozzlobilo.

„Tvůj otec si myslel to samé. A kde je teď?" Vyprskl rozzuřeně, „Tvá drzost jednou přivede Brannor do záhuby."

„Můj otec znal les líp, než kdokoliv jiný!" odsekla Elara znovu, „Možná byste se měli přestat bát všeho, co neznáte."

 „Elaro, dost!" Zbledla Lyria.

„Drž si tu holku zkrátka, Lyrie," Zahromoval Borun a otočil se na ni, „Hory si berou ty, kteří se jim vysmívají."

Jeho slova visela ve vzduchu jako ledový dech.
Borunův pohled klouzal z jedné na druhou, jako by se rozhodoval, komu zasadí další ránu. Nakonec si odfrkl, ale v jeho očích se objevil ten známý, nepříjemný lesk...směs strachu a moci, kterou si užíval víc, než by měl.

„A nezapomeň," procedil pomalu, „že se blíží den, kdy se odvádí obětina."

Lyria strnula a Niven se k Elaře přitiskl ještě víc.

„Letos musí být vybrána dívka čistá... a statečná." Pokračoval rychtář a jeho pohled se zastavil na Elaře.
Dlouze. Až příliš dlouze.

„Taková, která..." Odmlčel se, koutky úst se mu nepatrně zvedly. „...přitahuje pozornost hor."

Borun se narovnal, jako by právě pronesl rozsudek.
„Řekni své dceři, Lyrie," dodal, „že některé dívky jsou pro vesnici větší hrozbou živé než mrtvé."

Pak se otočil a odešel. A jeho kroky duněly po cestě jako těžké údery kladiva.