Ráno bylo tiché. Mlhy se válely mezi stromy jako bílé prsty a vesnice Brannor se krčila pod jejich tíhou.
 Dva dny zbývaly do úplňku Letního slunovratu... noci, kdy se odváděla obětina. Dívka čistá a statečná, vybraná ze strachu lidí z vesnice.

A všichni věděli, koho má Borun na mysli.

Elara vyšla z domu brzy, ještě, než se vesnice úplně probudila. Přehodila si přes rameno košík, se kterým chodila na dřevo, a zavřela za sebou dveře tak tiše, jak jen dokázala.
Nechtěla budit matku a poslouchat další prosby a varování.

Niven však už stál na prahu.
Byl bledý, i když se snažil ze všech sil tvářit statečně. A díval se na svou sestru očima, které byly na desetileté dítě až příliš vážné.

„Vezmi mě s sebou," zašeptal a vysunul bradu, aby zakryl strach.

 „Dnes ne, Nivene. Víš co je dnes za den..."

„Právě proto,  Elaro. Já nechci aby se ti něco stalo."

„Nivene..., nebojím se lesa," přerušila ho jemně, „ věř mi, že tam není nic horšího, než tady. Zůstaň s mámou. Prosím."

To slovo nesnášel... prosím.
Ale bylo to jediné, které dokázalo zlomit jeho vzdor.

Zůstal stát, zatímco Elara vykročila směrem k lesu.
Šla naschvál, aby Borun viděl, že se nebojí. A šla proto, aby vesnici dokázala, že není oběť, a že není slabá.

A vesnice ji opravdu sledovala.

Ženy u studny ztichly. Muži se zastavili v pohybu. Děti se schovávaly za sukně matek.

A Borun stál opřený o plot, s rukama založenýma na hrudi.

„Dva dny," zabrblal si pod vousy.

Elara se na něj ani nepodívala. Rozešla se stezkou k lesu a když vstoupila mezi stromy, oddychla si. Bylo to zvláštní, ale právě tady se vždy cítila nejsvobodněji.

Les ji přijal jako starou známou. Vždycky to tak bylo. Ale dnes... dnes bylo něco jinak.
Vzduch byl těžší, ticho nějak hlubší a stíny mezi stromy se zdály delší, temnější a živější.

Elara sbírala klestí, ale srdce ji dnes bušilo nějak moc hlasitě. Každý zvuk se jí zarýval do kůže. Každé šustnutí znělo jinak než obvykle. Jako by les dýchal a probouzel se.

Sklonila se pro další větev, ale tentokrát se cítila nějak zvláštně. Měla pocit, jakoby ji něco sledovalo.
 Vzduch kolem ní byl zvláštně hutný, jako by se v něm skrývalo něco neviditelného.
Každý zvuk zněl ostřeji, blíž, téměř osobně. A přestože se snažila soustředit na práci, její smysly byly napjaté jako struna.

Zvedla další kus klestí, otřela si ruce o sukni a narovnala se, aby si protáhla záda. V tu chvíli zaslechla za sebou tiché zapraskání.

„Nivene, jestli jsi mě neposlechl..." začala podrážděně, aniž by se otočila.

„Já... já jsem tady," ozval se tichý hlas a Elara sebou trhla, a prudce se otočila.

Stál tam...
Bledý jako ranní mlha, s košíkem v ruce a očima rozšířenýma strachem. Jeho dech byl rychlý a přerývaný, jako by běžel celou cestu.

„Co tu děláš?" vydechla Elara, a ustrašeně se rozhlédla se kolem.

Niven neodpověděl. Jeho pohled byl upřený mezi stromy, do míst, kde se mlha držela hustěji než jinde.

„Nivene?" zopakovala Elara tiše.

Chlapec zamžoural, jako by se snažil zaostřit na něco, co se skrývalo v šedavém oparu. Jeho ruka se nepatrně zvedla a ukázala do hloubi lesa.

„Viděl jsem..." začal, ale hlas se mu zlomil. Polkl a zkusil to znovu. „Viděl jsem tam někoho."

„Někoho?" zamračila se Elara.

„Byl... vysoký," zašeptal Niven, aniž by odtrhl pohled. „A stál tam. Dlouho. Jako by čekal. A díval se na tebe."

Elara se otočila směrem, kam ukazoval.

Zpočátku neviděla nic... jen stromy, mlhu a stíny, které se v ranním světle zdály těžší než obvykle. Ale pak si všimla, že jeden ze stínů se nehýbe tak, jak by měl. Nebyl to strom ani větev. Nebyla to ani zvěř...

Bylo to... něco. Něco, co tam stálo příliš nehybně a příliš tiše.

Elara zadržela dech, a v tu chvíli se stín nepatrně pohnul, jako by zjistil, že byl spatřen.

Mlha se kolem něj zavlnila... a pak to zmizelo. Jako by se to rozpustilo v šeru mezi stromy.

 „Elaro... to nebyl člověk," vykoktal Niven,  „Vypadalo to jako... jako vlkodlak!"

Elara neodpověděla, protože v hloubi hrudi ucítila něco, co ji děsilo mnohem víc... Pocit, že to, co tam stálo...na ni čeká.