Azael Morvath se pohyboval lesem s lehkostí, která nepatřila žádnému tvoru na zemi. Jeho kroky byly tiché, téměř neslyšné, a přesto se zdálo, že každý strom, každý kámen, každý stín ví o jeho přítomnosti.

Temnota ho vítala jako svého krále. A on ji přijímal jako jedinou společnost, kterou kdy měl a potřeboval.

Dnes však bylo něco jinak. Vzduch měl jinou chuť...Teplejší...Sladší a provokující.

Azael se zastavil mezi dvěma starými smrky, jejichž větve se skláněly jako paže starců.
Zavřel oči a nadechl se. Vůně, která se nesla lesem, byla jemná, ale pronikavá. Nebyla to vůně strachu, potu, nebo krve...

Byla to vůně života. Vůně, která se nehodila do těchto hor... Vůně ženy.

Azael ucítil, jak se v něm cosi pohnulo... něco, co se ozývalo jen zřídka. Něco, co se snažil po staletí potlačit...Instinkt. Touha. Tělesná potřeba. 
Jeho tělo si pamatovalo, že jeho podstata nese v sobě i lidskou část, která touží po spojení se ženou.

Ano, a právě ona lidská část v něm, byť ztracená v hloubi jeho duše, se ozvala jako volání přírody. Jeho tělo se probudilo dřív než jeho temné stránka.
Dřív, než jeho démonická část. Než volání jeho vlkodlačí a upíří podstaty.

Azael se zhluboka nadechl. A pak ještě několikrát. Už dlouho se mu nestalo, aby ho nějaká vůně vzrušila tak, jako tato.

Byl starší než všechny lidské dějiny...
Jeho věk se nedal měřit lidskými roky, byl tu dřív, než se svět naučil dýchat.

Jeho stáří se nepočítalo po letech, ale po epochách...a přesto...bylo to poprvé, kdy jeho penis zareagoval už jen pod pouhou vůní.

Azael tomu nerozuměl.
Jeho tělo..., složené z vlčí síly, upířího hladu a démonické moci, nikdy nereagovalo takhle...Nikdy se neprobudilo kvůli vůni lidské dívky.
Nikdy nepocítil takové napětí v tříslech jen proto, že ucítil ženskou vůni.

Bylo to poprvé, kdy nezatoužil jen po krvi, nebo po lovu...Ale po ní. Zatoužil po tom, si vzít její panenství.

Otevřel oči a byla tam. Dívka se skláněla pro klestí, zrzavé vlasy jí spadaly přes ramena a zachytávaly světlo, které se prodíralo mezi větvemi.
Její dech byl klidný, ale srdce jí bilo rychleji, než by mělo.
A on to samozřejmě  slyšel. Slyšel každý úder, jako hromobití.

Přitahovalo ho to. Fascinovalo...

Jeho smysly byly ostré jako čepel. Slyšel, jak se v dálce láme větev pod tíhou srny. Cítil, jak se pod zemí pohybují kořeny starých stromů. Vnímal tep hor, které ho stvořily, a šepot temnoty, která ho živila. Nic v tomto světě ho nemohlo překvapit...

A přesto se to dnes stalo.

Přiblížil se o něco blíž.  Mlha se kolem něj zavlnila jako živý tvor.
Stál jen pár kroků od ní, skrytý mezi stromy, ale její tělo na něj reagovalo, aniž by ho viděla.

Napjala se, zvedla hlavu a jejich pohledy se na zlomek vteřiny setkaly.

A pak se objevil ten chlapec...

Byl malý a slabý, ale cítil z něho stejnou vnitřní sílu, jako z ní.
Jeho strach byl ostrý jako nůž a on ho cítil v každičkém póru svého těla.

 Když chlapec ukázal přímo na něj, ustoupil do mlhy, ale ne dost rychle.

Byl spatřen.

„Vlkodlak," vydechl chlapec a Azael v duchu zavrčel.

To slovo bylo směšné. On nebyl vlkodlak, on byl počátek všeho.