Azael Morvath nepatřil do žádné doby. Svět se měnil, říše vznikaly a zanikaly, lidé zapomínali vlastní dějiny, ale on zůstával.

Nežil věčně z vlastní vůle. Žil věčně proto, že nic na zemi ani pod ní nebylo dost silné, aby ho zastavilo.

Byl tu dřív, než se země rozdělila na světlo a tmu, dřív, než se peklo naučilo pojmenovávat své démony, dřív, než se první vlk postavil na skálu a vyštěkl do noci.

Nikdo ho nestvořil.
On byl začátek všeho.

Jeho krev nesla všechno, co přišlo po něm. Vlčí sílu, upíří hlad, démonickou moc. On byl základ, ze kterého se ostatní bytosti jen odštěpily.

Všechno, co lidé nazývali „monstry“, bylo jen slabým odrazem toho, co on představoval. Ať už se kdokoli pokusil vládnout temnotě, vždycky to byla jen hra na moc…

Skutečná moc měla jméno, které se lidé báli vyslovit… Azael Morvath.

Jeho touhy byly jednoduché…
… Krev, která mu dávala sílu.
…Samota, která ho chránila před tím, co v něm zůstalo z člověka.
… A dny, kdy se jeho vlčí část probouzela silněji než jindy… dny, kdy jeho tělo žádalo spojení.
Ty dny nenáviděl. Připomínaly mu, že i on má instinkty a touhy, které se nedají umlčet.

Jeho démonická stránka byla ale nejhorší. Ta neznala hranice. Ta chtěla svět roztrhnout a přetvořit podle jeho obrazu. Azael ji držel na uzdě jen proto, že věděl, co by následovalo, kdyby ji pustil.

Peklo by se mu klanělo. Nebesa by padla. A svět lidí by se stal jen prachem pod jeho kroky.

A Lucifer?
Ten nebyl pánem ničeho.
Byl jen hlasem, který Azael kdysi nechal mluvit za sebe.
Podsvětí mělo jediného vládce…Azaela Morvatha.

A přesto zůstával v horách, v tichu, které si sám vybral. Ne proto, že by se bál světa, ale proto, že svět by nemusel přežít jeho.

Azael žil v temném hradě ukrytém hluboko v horách, kam se po celá tisíciletí nikdo neodvážil vstoupit.
Hrad byl starší než lidské dějiny, starší než první království, starší než všechny legendy, které se o něm šeptaly. A ti, kdo se k němu kdy přiblížili, se už nikdy nevrátili, takže časem se lidé naučili držet odstup.

Jen jednou za rok se vesničané odvážili přiblížit k jeho branám. V ten jediný den, kdy přinesli oběť… mladou dívku, čistou a nevinnou pannu. Nechali ji stát před bránou, aniž by se ohlédli, a rychle se vrátili zpět do údolí, jako by je samotný vzduch kolem hradu mohl spálit.

Azael Morvath byl počátek.
A pokud by chtěl, mohl být i konec.