„Můj pane," ozval se Vaelorianův hlas za Azaelovými zády, ten ale ani neotočil hlavu.

„Co zase chceš, upíre?!" vyštěkl, zatímco dál kroužil kolem dívky jako stín.

„Cítím...neklid," Pronesl Vaelorian tiše, „Celý hrad jím vibruje."

„To není tvá věc, Vaeloriane," Zavrčel, a konečně se na něj otočil, „A sežeň nějaké lidské jídlo a ženské šaty."

„Lidské jídlo?" Vydechl upír udiveně, „Ale pane...nemáme zde lidské jídlo...ani ženské šaty."

„Na to jsem se tě neptal! Řekl jsem, ať to seženeš...a hned!"

Vaelorian sevřel rty, ale neodporoval. Jen krátce sklonil hlavu, jako by přijímal rozkaz, který nedává smysl... ale přesto ho splní.

„Jak si přeješ, můj pane," pronesl tiše.

Azael se k němu už nevrátil pohledem. Jeho pozornost byla zcela jinde. U dívky, která stála u kádě, nejistá a bledá, s očima sklopenýma k zemi.

„Proč dýcháš tak rychle?" Zamumlal spíš pro sebe než pro ni, „A proč ti cvakají zuby?"

„Je...je mi zima, pane." Zašeptala Elara do země.

Azael se zarazil. Zima. To slovo znal, ale nikdy ho necítil.

„Zima...?" zopakoval tiše, skoro udiveně, a přistoupil k ní o krok blíž.
Její kůže... ta zvláštní lidská kůže... byla posetá husí kůží, kterou nechápal.

„Lidé jsou opravdu zvláštní," zamručel a na moment se zastavil. Pak sáhl ke sponě svého pláště a rozepnul ji.

Vlastně vůbec nechápal pro to dělá, ale sundal plášť ze svých zad, a přehodil ho přes ní.

„Děkuji...pane," zašeptala Elara překvapeně a poprvé od doby co byla zde, mu pohlédla do očí.

Něco takového nečekala. Stále nedokázala pochopit, proč ji nechal žít. A proč se o ni tak stará?

Ano, vypadal děsivě a nebezpečně...ale něco uvnitř ní, jako kdyby jí říkalo, že se ho nemusí bát.

Přitáhla si plášť až po bradu a vdechla jeho vůni. Voněl po něm... po ohni, kouři a noci.

Azael se na ni díval dlouze a nehnutě...jako kdyby nechápal, proč to vlastně udělal.
Jako by jeho tělo jednalo dřív, než stihl přemýšlet.

„Třeseš se...a to mě ruší." Zamračil se, když si uvědomil, že to byla jen chabá výmluva, kterou sám sobě poskytuje jako vysvětlení.

„Omlouvám se, pane..."

„Vy lidé jste zvláštní," přimhouřil oči. Vůbec mu to nedávalo smysl.

Lidé se omlouvají za věci, které nedokáží ovlivnit? Za to, že jim je zima? Za to že dýchají?

„Co lidé dělají, když je jim zima?" zeptal se tiše, jako by studoval tvora, kterého nikdy předtím neviděl.

„Ohřejí se... u ohně, pane, nebo se zabalí do přikrývky."

Azael se zarazil. Oheň...samozřejmě. Najednou mu to došlo.

„Tak proto jsi sbírala dřevo v mém lese..." pronesl pomalu, skoro až udiveně.

„Vy... vy jste o tom věděl?" Vytřeštila Elara překvapeně oči.

„Vím o všem, co se v mém lese hýbe...ale nechápal jsem proč. Až teď."

A pak udělal něco, co nečekala ona... ani on sám. Mírně mávl rukou směrem k velkému kamennému krbu na druhé straně síně...vzduch se zachvěl, temnota se stáhla a v krbu se náhle rozhořel oheň... prudký, vysoký a živý.
Plameny vyšlehly vzhůru, jako by je probudila samotná jeho vůle.

„Ohřej se," pronesl tiše, a Elara se už po druhé nevěřícně zadívala do jeho tváře. Nebezpečné a divoké...ale krásné.