Elara se usadila na jednu z masivních, dřevěných židlí a přitáhla si plášť k tělu.
Neustále musela přemýšlet o tom, co po ní pán Morvathu vlastně chce.

Byla si jistá, že je první obětina, kterou nechal žít. Jen nedokázala pochopit proč.

Nenápadně se rozhlédla kolem. Její pohled ale neustále klouzal jeho směrem.
Seděl na svém trůnu, s jednou rukou pod bradou a druhou netrpělivě bubnoval do opěrky.

Už jen pouhý pohled na něj, vzbuzoval strach. Hlavně oheň, který se kolem něj neustála plazil, a při každém jeho sebemenším rozčilení vystřelil až do stropu.

Musela si ale přiznat, že v této podobě nebyl tak děsivý, jako v té, ve které ho viděla poprvé. Ohromný vlkodlak, který ji přinesl na hrad ji naháněl husí kůži.

Ticho v síni náhle zhoustlo a Azael prudce zvedl hlavu směrem k chodbě. „Konečně," zavrčel.

Dveře se rozlétly a dovnitř vstoupil Vaelorian. V rukou držel velký, dřevěný koš plný lidského jídla.

„Kde ses coural tak dlouho?" vyštěkl Azael, ale Vaelorian ani nemrkl a položil koš na stůl.

„Sehnat lidské jídlo není tak jednoduché, pane..." Zamrkal upír, a hodil naštvaný pohled na Elaru, „Lidé byli zvyklí posílat obětinu v podobě mladé dívky, ale jídlo..." mávl unaveně rukou, „Vyžádal jsem si tedy pro příště plný koš každý druhý den."

„Každý druhý den?" Zamračil se Azael a pohlédl do koše, „No...nevím...bude to stačit?" Na tváři se mu objevily pochyby.

Neměl vůbec ponětí kolik lidé potřebují denně sníst, ale vůbec se mu to nezdálo dostačující.

„No...já nevím, pane...živou lidskou bytost zde máme poprvé..."

Elara se hladově zadívala na obsah košíku. Byl narvaný až po okraj jídlem, které by pro jednoho stačilo nejméně na týden.
Bochník chleba. Bochník sýra. Sušené maso. Uzená kýta. Sušené ovoce. Jablka, džbán mléka. Ovesné placky, sklenice medu. Pytlík ořechů, a dokonce i buchty.
A mezi tím vším ještě malý sáček soli. Hrst sušených hub, kousek másla zabalený v plátně, pár sušených švestek a malá hliněná miska s tvarohem.

Kdyby se právě nenacházela na hradě samotného pána temnot, začala by se smát.

„Jez!" přikázal ostře Azael a prudce se k ní otočil.

Elara sebou trhla a pomalu natáhla ruku ke košíku, jako by se bála, že jí to někdo zakáže. Hlad byl ale silnější než strach.

Ulomila kus chleba. Kůrka hlasitě zapraskala a Azael sebou nepatrně pohnul, jako by ten zvuk nikdy předtím neslyšel. Pak si ukrojila kousek uzeného masa, ze kterého ještě stoupala pára.

Azael se fascinovaně naklonil dopředu a oheň kolem něj se stáhl, jako by i on chtěl vidět.

Elara si vložila sousto do úst. A Azael... ztuhl.

Pozoroval, jak žvýká. Jak polyká. Jak se jí na tváři objevila úleva.

„To... děláte každý den?" zeptal se tiše, skoro až nedůvěřivě.

„Ano... pane. Lidé musí jíst."

„A kolikrát?" Zatvářil se, jako kdyby právě slyšel něco nepochopitelného.
V jeho hlase nebyl hněv, jen čistá, syrová zvědavost.

„Třikrát... někdy dvakrát. Záleží na tom, kolik máme."

„Třikrát?" Zamračil se Azael, a s pochybami pohlédl na košík.
Vůbec nechápal, jak tak drobná a křehká žena, dokáže sníst tři košíky jídla denně.

Jeho oči byly přilepené k jejím rukám, k jejímu jídlu, k jejím ústům.

„A když nejíte?"
Ta otázka byla pronesena tak tiše, že Elara na okamžik nevěděla, jestli ji opravdu slyšela.

„Slábneme," odpověděla, „A nakonec... zemřeme."

Azael ztuhl. Oheň kolem něj se stáhl do tenkých, napjatých vláken.

„Lidé jsou... křehcí," zamumlal, a dál ji sledoval, jako by se snažil pochopit něco, co mu unikalo...
Každé její sousto. Každý pohyb. Každý nádech.

„Jez dál." Řekl nakonec, a netrpělivě ji přistrčil košík blíž.