Azael stál na samém okraji hradeb vysoko nad temným lesem, a díval se dolů na dívku přivázanou ke stromu. Na tu, která neměla přežít noc.
Vítr se opíral do kamenných hradeb a čechral mu vlasy, jako by se ho snažil popostrčit vpřed.

Byl ve své lidské podobě. V té, kterou používal nejraději, ale ovládal ji nejhůře.
Ano... svou lidskou podobu používal nejméně, ale nejvíce ho fascinovala. A to proto, že ji nejméně znal.

Jeho život byl zde...na Morvathu. Zde se nacházelo jeho království, i jeho domov.
Nepohyboval se mezi lidmi. Celý svůj dlouhý život žil jen mezi svými poddanými. Bytostmi temnoty a podsvětí, a on byl jejich pánem. To ale bylo vše...

Neznal lidské způsoby ani emoce. Nerozuměl tomu, co znamená touha, něha nebo láska... ta slova pro něj byla prázdná a bez obsahu.

Celý svůj dlouhý život vládl bytostem temnoty, které se před ním skláněly a třásly strachem. Byl jejich pánem, jejich vládcem, jejich nesmrtelným stínem. Všichni ho poslouchali. Všichni se mu klaněli. Všichni se ho báli...

A přesto byl sám.

Sám v síních svého hradu...
Sám v nekonečných nocích, které se slévaly jedna do druhé.
Sám mezi tvory, kteří ho uctívali, ale nikdy ho nepoznali...
Nikdo se mu neodvážil přiblížit. Nikdo se ho neodvážil dotknout. Nikdo se neodvážil vidět v něm něco víc než děsivou legendu...

Nikdy nepoznal, jaké to je být milován. A nikdy nepoznal, jaké to je milovat.

Ano...tahle podoba byla pro něj tajemstvím, a snad proto ji měl nejraději.

Zavřel oči a nechal vítr, aby mu přinesl její pach. Sladký. Teplý a nečekaně silný. Až příliš silný.

„Co to je...?" zavrčel tiše, jako by mu samotný vzduch lhal.

Ještě nikdy se mu nestalo, aby mu někdo takhle voněl. Nikdy.

Za celý jeho dlouhý život... a to ho rozčilovalo. Dráždilo a zneklidňovalo zároveň. Jeho tělo reagovalo samo, bez jeho svolení, a to ho štvalo nejvíc.

Otevřel oči a pak se rozhodl.

Jeho tělo se začalo měnit. Kosti se posunuly, svaly napnuly, kůže potemněla. V jediném nádechu se lidská silueta rozpadla a nahradila ji ta pravá... vlkodlačí. Obrovská. Divoká a smrtící.

Zavyl do noci. Dlouze a hluboce. Až se les pod ním zachvěl a všechno ztichlo.

Pak skočil.

Dopadl tiše, jako stín a přiblížil se k dívce, která se chvěla strachy, ale ani nepípla.
Její dech byl rychlý a nepravidelný. Ale nekřičela, a to ho zarazilo.

Přeci vždycky křičeli. Vždycky utíkali. A on je pak ulovil a zabil.

Ale ona... ne.

Zastavil se těsně před ní. Zhluboka se nadechl. A pak znovu. A znovu. Její vůně ho udeřila do smyslů tak prudce, že měl pocit, že mu podklesnou kolena.

Tohle nebylo normální. Tohle nebylo možné...

Zavrčel a vycenil na ni tesáky... čekal, že se zlomí, že začne prosit, nebo že se zhroutí, ale ona jen zvedla hlavu a podívala se na něj velkýma zelenýma očima. Očima plnýma strachu... ale ne odporu.

Nebyla v nich nenávist ani hysterie, a ho zmátlo. Fascinovalo, a zároveň štvalo.

Jedním trhnutím drápů rozsekl její pouta a znovu zavětřil.
Čekal, že uteče. Že se pokusí utéct. Že udělá cokoliv...ale ona zůstala stát bez hnutí, aniž by vydala jedinou hlásku.

Znovu vztekle zavrčel...

Její vůně jako by prostoupila celé jeho tělo a spalovala ho zevnitř. Cítil ji v každém svém nádechu tak intenzivně, jako nikdy za svůj předlouhý život.

Jeho hruď se zvedala v nepravidelném rytmu. Nechápal to. Nechápal sebe.
Ta vůně... jako by mu pronikala až do kostí, jako by se mu usazovala pod kůží a odmítala odejít.

Nikdy nic takového necítil. Nikdy nic takového nezažil. A to ho děsilo víc než jakýkoli nepřítel, kterému kdy čelil.

„Proč...?" zavrčel tiše, zmatený sám sebou.

Bylo to špatně. Bylo to nebezpečné. A bylo to... lákavé. Příliš lákavé.

Jeho mysl se bránila a snažila se najít vysvětlení, ale nic z toho nepřicházelo...jen ten pach. Ten sladký, teplý, živý pach, který ho spaloval zevnitř a nutil jeho tělo reagovat způsobem, který neznal a který neovládal.

To ho rozčilovalo. Dráždilo. Ale zároveň k ní táhlo.

Zavrtěl hlavou, jako by se snažil setřást vlastní myšlenky. Tohle nebylo správné. Takhle to přeci nikdy nebylo.
On byl pánem podsvětí. Byl vládcem noci a nesl v sobě sílu, před kterou se všichni skláněli. Nikdy nepochyboval. Nikdy neváhal a nikdy necítil... nic.

A teď?

Teď stál před lidskou dívkou a nedokázal se rozhodnout, jestli ji má zabít... nebo se nadechnout ještě jednou.

Jeho drápy se zaryly do země, až se hlína rozprskla. Snažil se potlačit ten instinkt, ten neznámý tlak v hrudi, který ho nutil přiblížit se k ní ještě víc.

Chtěl ji popadnout, roztrhat a zničit ten pocit, který v něm probouzela. Ale zároveň... si ji chtěl nechat jen pro sebe.

„Co jsi zač....?" problesklo mu hlavou, ale nedokázal to vyslovit.

Její strach byl cítit ve vzduchu. Třásla se a potila..., ale přesto neutíkala. Ani se o to nepokoušela se. Jen stála, jako by čekala na rozsudek.

A to ho mátlo ještě víc.

Ještě jednou se nadechl, a snažil se pochopit, proč ho její pach téměř sráží na kolena. A pak se v něm něco zlomilo...instinkt převzal vládu. Prudký, dravý a nekompromisní.

Natáhl ruku a prudce a ji popadl do náručí.
Vlastně ani nevěděl proč to dělá, ale jediné, co věděl bylo...že ji musí dostat pryč od všeho, co by mu ji mohlo vzít.

A tak ji zvedl do náruče a jediným skokem se odrazil zpět k hradu.