Kamenné dveře hradu se s dunivým rachotem rozletěly a Azael vstoupil dovnitř, ve své pravé, temné, vlkodlačí podobě.
V náručí držel bezvládné tělo dívky...jejíž vůně ho stále bodala pod kůži, jako by mu pálila žíly.
Vůbec to nechápal. A ještě více to nenáviděl.

Jeho tělo bylo mohutné, pokryté černou srstí, která se na světle pochodní leskla jako obsidián. Šel vzpřímeně, po zadních, jeho drápy klapaly o kamennou podlahu a dech mu unikal mezi tesáky v tichých, horkých obláčcích.

Hlavní síň jeho hradu byla obrovská, chladná a ponořená do polostínu. Uprostřed stál jeho trůn... z černého kamene, zdobený starými runami.

Z levé strany se ozvalo hluboké, tlumené vrčení...Morvati, ale Azael je ignoroval.
Byli to jeho služebníci.
Byli vysocí, štíhlí, s prodlouženými končetinami a srstí po celém těle. Loajální, a zcela bez vlastní vůle.

„Pane..." Z postranní chodby vyšel Vaelorian. Nejstarší upír, jaký kdy spatřil světlo světa, a který jediný, se s ním, kdy odvážil diskutovat.
Byl vysoký a štíhlí tak, že vypadal, jako kdyby byl vyschlí na troud.

Vedl knihovny, archivy, staré svitky. Pamatoval si celé dějiny Podsvětí. A Znal tajemství, která zapomněl i samotný Azael.

„Tohle jste ještě neudělal," pronesl tiše, jako konstatování.

„Připrav celu," Zavrčel Azael hlubokým, hrdelním zvukem, který se odrazil od kamenných stěn a jeho vlčí oči se zúžily, „A starej se jen o to, čím jsem tě pověřil!"

Morvati zareagovali okamžitě. Jeden z nich... Karr, nejvyšší a nejsilnější... se pomalu a ustrašeně přiblížil.

„Karre. Otevři spodní kobku." Otočil se upír na Morvata.

Azael pokračoval dál, aniž by Vaelorianovi věnoval pozornost. Dívka v jeho náručí ani nevzdorovala. Byla bledá, dýchala ale klidně, a to ho dráždilo víc než cokoliv jiného.

„Pane," oslovil ho znovu upír, který šel za ním jako stín, „Tohle naruší rovnováhu."

„Drž se svých knih, Vaeloriane!" Zaburácel Azael, zpražil ho varovným pohledem, a jeho vlčí oči temné jako noc, zajiskřily rozčilením.

Upír se uklonil, a Azael sestoupil po kamenných schodech do spodních pater hradu. Chodby byly úzké, vlhké a temné, osvětlené jen několika pochodněmi, jejichž světlo se třepotalo na zdech jako živé stíny.

Karr už čekal u těžkých železných dveří vedoucích do kobek.
Jeho uhlíkové oči se na okamžik zvedly k Azaelovi, ale okamžitě je sklopil. Morvati nikdy neudrželi pohled svého pána déle, než bylo nutné.

Dveře se otevřely s kovovým skřípotem a studený vzduch z hlubin kobky se vyvalil ven jako dech mrtvého světa. Uvnitř byla jen tma a kamenné lože u zadní stěny.

Azael vstoupil a položil ji na chladný kámen. Vlasy se jí rozprostřely kolem hlavy jako temná záplava, ale její tvář byla klidná. Až příliš klidná.

Žádný pach smrti, nebo strachu. Jen její vůně... ta, která mu pálila žíly, dráždila instinkty a rozkládala jeho mysl.

Omdlela? Napadlo ho to poprvé. Hrůzou?

Jeho drápy se lehce dotkly její tváře...Jen na krátký okamžik, jako by si ověřoval, že je skutečná.
Zdála se mu nádherná a okouzlující způsobem, který sám sobě nedokázal vysvětlit. Vzápětí prudce ucukl, jako by se spálil.

„Pane," pronesl znovu Vaelorian, „Víte jistě že děláte správně? Ona by tu neměla být. "

„Mlč," zavrčel Azael.

„Jen konstatuji skutečnost." Odvážil se znovu.

„Zmiz! Zapomínáš na to, kde je tvé místo!" Zavrčel Azael na svého poddaného rozzlobeně.

„Jak si přejete." Uklonil se upír, a zmizel v temné chodbě.

Azael na ni ještě chvíli hleděl a zhluboka nasával vzduch.
Ležela na kamenném loži nehybně, jako by spala. Její dech byl klidný a pravidelný, vůbec ne takový, jaký by čekal od někoho, kdo se ocitl v jeho moci. A to ho dráždilo...

Neměla být klidná. Neměla být tady. A už vůbec neměla žít.

Zavrtěl hlavou, jako by tím mohl setřást myšlenky, které se mu draly do vědomí.

To, co udělal přeci nedávalo smysl...měl ji už dávno zabít.

Měl to udělat hned a bez váhání, tak jako vždycky. Ale místo toho ji nesl v náručí až sem, do svého hradu. A to ho rozčilovalo víc než její vůně.

„Hloupost," zavrčel tiše, spíš sám pro sebe. „Zabiju ji později." Prudce se otočil a rychlím krokem odešel z místnosti.

Ale ani když se vzdaloval, ani když stoupal po schodech zpět do horních pater, ani když se snažil soustředit na cokoliv jiného...její vůně ho nepustila.