Elara se posadila na svém kamenném loži, přitáhla si nohy pod bradu a povzdechla si.
Snažila se být statečná, ale přeci jen ji srdce bušilo jako o závod, když si vzpomněla na zvíře, které ji sem přineslo.

„Tak přeci existuje…“ zašeptala do tmy, „Stín Morvathu není jen legenda.“
Po zádech ji přešel mráz, když si vzpomněla na to, jak ji popadl do svých drápů.

Sice ihned potom omdlela hrůzou, ale nechápala, proč je stále naživu.

Zamžourala do tmy, směrem, odkud slyšela varovné vrčení Morvata.

„Můžu dostat vodu, prosím?“ Vydechla jeho směrem a Morvat zavrčel o mnoho hlasitěji, „Chci mluvit s tvým pánem…“ Zkusila to znovu.
Morvat ale jen zvedl hlavu a zavětřil. Jeho pán se blížil, tak sklonil hlavu, jako by se bál, podívat se na něj přímo.

Azael Morvath se zastavil těsně u mříže a Elara zadržela dech. Na okamžik měla pocit, že se jí zastavilo i srdce.
To, co stálo před ní, nebyl vlkodlak... ale ani člověk...a přesto měl lidské rysy.
Vypadal jako něco, co existovalo jen ve starých legendách, a co bylo nebezpečnější než jakékoliv zvíře.
Na hlavě měl dva mohutné rohy a jeho tělo se halilo do rudého ohně. A kolem něj se převaloval hustá černá masa…temnota, a obepínala jeho tělo jako živý stín.

„Ty jsi …ďábel…Lucifer?“ Zašeptala Elara a ustoupila od mříže.

„Lucifer?“ Zasmál se Azael nahlas dunivým smíchem, „Ten chvástal?“ Procedil naštvaně skrz zuby, „Ne! On je jen mým poddaným. Jen prach pod mýma nohama! Já jsem počátek všeho!“

Elara cítila, jak jí po zádech přejel mráz.
Byl krásný…ale děsivý.

Díval se na ni. Dlouze a nehnutě, jako někdo, kdo zvažuje, zda ji zabít... nebo nechat žít. Jeho pohled byl tak intenzivní, že měla pocit, že se jí dotýká, i když mezi nimi byla železná mříž.

„Proč... proč jsem tady?" Odvážila se Elara zašeptat, když dlouho nic neříkal. Hlas se jí třásl, ale přesto se odvážila promluvit.

Azaelova čelist se napjala a oheň kolem něj se rozhořel, jako by reagoval na jeho emoci.
Zavrčel... temně a varovně...tak, až se jí rozechvěla žebra a její srdce se rozbušilo ještě rychleji.

„Protože..." řekl hlubokým a temným hlasem, „protože jsem se ještě nerozhodl, co s tebou udělám." Zhluboka vdechl její pach a zaposlouchal se do tlukotu jejího srdce.

Nemohl si pomoci, ale ta vůně ho téměř srážela na kolena.  

Slyšel, jak ji divoce bije srdce. Slyšel hlasitý tlukot jejího tepu a cítil veškeré emoce, které jí cloumaly.

Byla pro něj jako tajemná, nepřečtená kniha, do které se toužil ponořit celý.