Azael dorazil do hlavní síně jako bouře.
Dveře se rozletěly, aniž by se jich dotkl, jeho oheň se rozhořel ještě silněji, a temnota kolem něj se rozšířila po stěnách jako živý stín.

Morvati, kteří hlídali u sloupů, okamžitě ucítili jeho vztek. Jeden z nich zaskučel, druhý se přikrčil, a třetí se stáhl až ke zdi, jako by se snažil splynout s kamenem.

Nikdo se mu neodvážil podívat do očí, a nikdo se neodvážil ani nadechnout příliš nahlas.

Uběhli dva dny od chvíle, kdy Azael svou obětinu přinesl na svůj hrad. A po celou tu dobu se nedokázal soustředit na nic jiného než na ni.
Vnímal jen ji…její strach. Její vůni, která se mu vrývala do mysli jako jed.

Dva dny nedělal nic jiného, jak poslouchal její srdce. Vnímal její pocity a opájel se jejím strachem…

Každá další a další vteřina zdála se mu těžší než ta předchozí…. Jako by se v něm praly všechny tři bytosti najednou... vlk, upír i démon... a žádná z nich nechtěla ustoupit.

Jeho vlk vrčel touhou po spojení...
Upír hladověl po její krvi...
A démon se třásl touhou ji vlastnit. Připoutat si ji k sobě.

„To pouto..." procedil mezi zuby Azael a naštvaně praštil do opěrky svého trůnu, „nevěřím že existuje!“

To slovo mu chutnalo jako jed.

Opřel hlavu do opěradla a zavřel oči. Viděl ji...její strach, a jak se jí rozšířily zorničky, když se k ní přiblížil.
A slyšel její srdce...to zatracené, rychlé, splašené srdce, které ho dohánělo k šílenství.

„Proč ji nezabiješ?" ozval se v něm hlas démona.
„Proč si ji nevezmeš?" zavrčel jeho vlk.
„Proč ji nepiješ?" šeptal upír.

„Protože..." Azael otevřel oči. Rudé světlo v nich žhnulo silněji než před chvílí, „protože jsem se ještě nerozhodl."

Ale to byla lež, a on to věděl.

Už dávno přeci učinil rozhodnutí…nechal ji žít…
K jeho vlastnímu překvapení, ji nezabil… a místo toho tu teď sedí a fascinovaně ji sleduje.

„Zatraceně!" procedil skrz zuby a temnota kolem něj se stáhla, jako by se lekla jeho hlasu. A pak se ozval tichý krok.
Jediný, který se odvážil přiblížit...Vaelorian.

„To pouto…," poznamenal tiše „Je nebezpečné."

„Zmiz," zavrčel Azael rozzuřeně a oheň kolem něj se rozhořel tak divoce, že osvětlil celou místnost.

„Ne," zašeptal Vaelorian. „Musíš to slyšet."

Morvati se přikrčili ještě víc do stínů.
Nikdo se totiž neodvážil mu neodporovat. Nikdy.

 „Řekl jsem, zmiz!“ Zaburácel Azael a naštvaně vymrštil svou ruku vpřed tak, že jakási neviditelná síla odmrštila Vaeloriana na druhou stranu místnosti.

 „Vím, co prvotní pouto znamená,“ Vydechl Vaelorian, když se posbíral na nohy, „Je to... pád. Ztráta kontroly. A ty už ji ztrácíš."

V tu chvíli se Azael objevil před ním a jeho ruka sevřela Vaelorianův krk.
Morvati zasyčeli, vzduch se zachvěl, ale Vaelorian se ani nepokusil bránit. Jen se díval Azaelovi do očí.

„Tohle není hněv," zašeptal přidušeně. „To je strach."

„Strach?“ zasmál se Azael, a s opovržením ho pustil na zem, „Cožpak já…Prvotní…můžu něco cítit?! Zapomínáš na to…kdo jsem, upíre!“

„Nezapomínám, můj pane…ale…vím, že to cítíš. Vlk tě táhne k ní a touží po tom, se s ní spojit. Upír touží po její krvi a démon... ten ji chce vlastnit. A pouto... to tě svazuje. Až se spojí všechny tři části, nebudeš to ovládat."

„Já ovládám všechno," zavrčel Azael.

„Ne tohle," odpověděl upír tiše. „Protože pouto není cit. Je to instinkt. A instinkt prvotního... je silnější než jeho vůle."