Když se Elara vrátila do vesnice, měla pocit, že se na ni dívají úplně všichni.
Ženy u studny ztichly, sotva je míjela. Muži stáli v hloučcích, mluvili tiše, ale jejich pohledy ji sledovaly. A děti se schovávaly za sukně matek, jako by kolem nich prošla malomocná.

Niven se držel její ruky pevněji než obvykle.
„Elaro..." začal, dívaje se kolem, „Bojím se, že Borun proti tobě zase poštval půl vesnice."

Elara neodpověděla. Cítila to sama...něco se blížilo.

Když vešli do domu, Lyria seděla u stolu, oči měla zarudlé, a vypadala, jako by celou noc nespala.
„Musíme si promluvit," řekla tiše.

Elara věděla, o čem. A přesto se jí sevřelo hrdlo.

„Později," odpověděla a odložila košík. Ale věděla, že žádné „později" nebude.

V noci se vesnice ponořila do ticha...
Dveře všech domů se zabouchly, okenice přikryly světlo a ulice ztichly.
Elara seděla na posteli a poslouchala tlumené hlasy zvenku. Cítila, jak se jí v hrudi usazuje strach, který si ale za žádnou cenu nechtěla přiznat.

Niven spal u ní, jako vždy. Byl stočený do klubíčka a tiše oddychoval.
Lyria seděla u ohně a plakala.

A pak se ozvalo zaklepání. 

„Zůstaňte tady," řekla Elara, když se rozešla ke dveřím, „A nemějte o mne strach. Já se nebojím." Zašeptala a otevřela dveře.

Na prahu stál Borun a za ním několik mužů.
Všichni ozbrojení, rozhodnutí a připraveni ji odvést coby obětinu na hrad Morvath.

„Je čas," řekl.

A Elara věděla, že není úniku.

≈≈≈

Azael stál na hranici lesa skrytý ve tmě. Jeho smysly byly napjaté a tělo v pohotovosti.

Vůně té dívky byla stále ve vzduchu... teplá, sladká a provokující. A s každým nádechem se v něm probouzely všechny jeho smysli a podstaty...každá jiným způsobem a každá s vlastní touhou.

Jeho vlčí část reagovala jako první...
Ta toužila po lovu a po pronásledování. Chtěla ji hnát lesem, cítit její strach a její splašený dech. Chtěl ji pronásledovat a štvát lesem tak dlouho, dokud nepadne vysílením. Chtěl ji držet pod sebou, dokud se nepřestane bránit. Vlčí instinkt byl jednoduchý... získat ji, vlastnit ji a nepustit.

Upíří část byla jiná...
Ta toužila po krvi. Po teplé, živé, pulzující krvi, která by mu zaplavila ústa a spálila hrdlo. Chtěl její tep na jazyku a její život v jeho rukou. Chtěl si ji přitáhnout blíž, a krmit se tak dlouho, dokud bude její srdce bít.

Démonická část byla nejtemnější...
Ta nechtěla lovit ani pít...ta chtěla ničit. Chtěl umlčet všechno, co ho rušilo, všechno, co ho dráždilo, všechno, co rozrušovalo jeho slysli.
Chtěl ji zabít jen proto, že v něm probudila něco, co nikdy nemělo existovat. 

A pak byla ta poslední část, ta, kterou neznal.
Ta, která se ozvala poprvé za celý jeho dlouhý život...

Lidská...

Byla slabá, ale pronikavá.
Nebyla hladová po krvi ani po lovu.
Nebyla ani krutá a ničivá...byla zvědavá.
Syrová a instinktivní touha se jí zmocnit a ukojit svůj chtíč.
Ulevit svému tělu a umlčet svůj pulsující úd.