Vysoko v horách Nochelmu se tyčil hrad Morvath jako zjevení.
Vesničané o něm mluvili jen šeptem, a i to tehdy, když si byli jistí, že je nikdo neslyší.

Stál na skalním výběžku, kde vítr nikdy neutichal a kde se světlo lámalo tak, že i za dne vypadal strašidelně.
Jeho zdi byly černé, porostlé mechem a stářím, a věže se zvedaly k nebi jako zkroucené prsty mrtvoly.
Nikdo nevěděl, kdo ho postavil, ani jak dlouho tam stojí. Ale každý věděl, že je starší než cokoliv na zemi.

Říkalo se, že uvnitř žije cosi nelidského...
Ďábel. Vlkodlak. Upír... že tam dýchá něco, co nikdy nespí. Něco, co čeká.

A právě tam Elaru vedli, coby obětinu.

Muži ji táhli lesem, nerozhlížeje se napravo ani nalevo... jako by se báli zastavit. Neohlíželi se, nemluvili, jen kráčeli rychleji a rychleji, jako by je někdo pronásledoval.

Elara cítila, jak se jí provaz zařezává do zápěstí, ale neprotestovala. Každý z nich měl v očích stejný výraz... strach.

Když se mezi stromy poprvé objevila silueta Morvathu, všichni ztuhli.
Hrad vypadal, jako by vyrůstal přímo ze skály.
Jako by byl její součástí.
Jako by byl živý.

„Pohněte se," procedil Borun ustrašeným hlasem.

Elara cítila, jak se jí žaludek stáhl.
Snažila se být statečná, ale moc dobře věděla, jak dopadly dívky, které sem každý rok touto dobou ustrašení a pověrčiví vesničané vedli.

Žádná z nich, se nikdy nevrátila. Říkalo se, že pakliže si pán Morvathu obětinu vezme...vykoupí tím vesnice další rok klidu.

Když dorazili k bráně, muži se zastavili. Nikdo nechtěl jít blíž.
V té tmě bylo vidět jen obrys hradu, ale i ten působil, jako by se hýbal. Nad věžemi se míhala slabá, podivná světla... studená, namodralá, nepatřící k ohni ani k pochodním. Jako by se tam nahoře něco pohybovalo.

Z útrob hradu se ozývalo tiché, táhlé skučení, které se neslo nocí jako zvuk, jenž nepatří žádnému zvířeti.
Občas se mezi stromy ozvalo prasknutí, jako by tam něco těžkého přešlapovalo. A někde vysoko nad nimi zakřičel noční pták... ostrý, pronikavý zvuk, který se odrazil od kamenných stěn a vrátil se zpět jako varování.

Jeden z mužů polkl tak hlasitě, až to Elara slyšela.
Další sevřel pochodeň tak pevně, že mu zbělely klouby, a nikdo se neodvážil promluvit.

„Tady... tady ji přivažte," vyhrkl Borun a vyděšeně se rozhlédl kolem.

Elara cítila, jak se jí srdce rozbušilo ještě hlasitěji, když ji přitáhli ke kmeni starého stromu u zdi. Kůra byla studená, vlhká a popraskaná, ale přesto stál... zkroucený, vyčerpaný, jako svědek všech obětí před ní.
Provaz se napnul, když jí svazovali ruce nad hlavou a Elara se nadechla, ale neřekla nic.

Neudělá jim přeci tu radost, aby ukázala strach. Nikdy!

„Hotovo," vydechl jeden z mužů, ale hlas se mu třásl.

„Jdeme," řekl další. „Rychle."

Nikdo neprotestoval, a nikdo se ani neohlédl, když se rozeběhli zpět.
Všichni chtěli být co nejdříve pryč.

A pak se to stalo...

Hluboké, temné zavytí se rozlehlo horami tak silně, že se Elaře zastavil dech. Nebyl to vlk ani člověk....byl to zvuk, který patřil něčemu, co nemělo jméno.

Muži zpanikařili.
Jeden zakopl, další ho strhl, a další ustrašeně vykřikl.
Všichni utíkali, jako by jim šlo o život.