Když se Elara probrala, první, co ochromilo její smysly, byl okolní vzduch, který chutnal po vlhku, železe a něčem, co nedokázala pojmenovat.

Tma kolem byla téměř hmatatelná, a ostrý chlad jí pronikal až do kostí.
Ležela na studeném kameni a chvíli nedokázala říct, co se vlastně stalo.

Zamrkala. Nadechla se...a pak to uslyšela...tiché, hluboké, varovné vrčení.

Někde ve tmě, jen pár kroků od ní, někdo dýchal. Ne však lidsky. Dech byl těžký, horký a zvířecí. A pokaždé, když se pohnula, vrčení zesílilo.

Morvat, který ji na Vaelorianův příkaz hlídal, stál nehnutě, vzpřímený, a srst se mu na šíji ježila jako hřebíky. Jeho tesáky se leskly ve slabém světle a každý jeho nádech zněl jako varování.

Elara se pokusila znovu nadechnout, a s každým nádechem se jí do mysli vracely útržky toho, co se stalo... ještě předtím, než ztratila vědomí.

Nejdřív si vybavila temný les a výkřiky vesničanů, kteří ustrašeně utekli ve chvíli, kdy ji přivázali ke stromu, coby obětinu.
A pak ten zvuk... hluboké, zlověstné vrčení, které jí projelo páteří jako ledová čepel.

A pak ho uviděla.

Nebyl to člověk, a nebylo to ani zvíře. Snad něco mezi tím...
Monstrum? Vlkodlak?

Nevěděla, jak to nazvat, ale jeho obraz se jí vryl do paměti tak ostře, až se ji rozbušilo srdce.
Byl obrovský, černý jako noc, a oči měl rudé a lesklé, jako by v nich hořel oheň. A pak... ty drápy.

Vzpomínka ji zasáhla tak prudce, že se jí zatočila hlava.
Viděla, jak se k ní sklonil, jak jeho dech pálil její kůži, jak jí jeho stín pohltil celé tělo.
A pak...když jediným trhnutím drápů roztrhl provazy, jako by byly z mlhy...omdlela.

Teď, když ležela v kobce, s něčím, co vrčelo jen pár kroků od ní, si uvědomila, že to nebyl sen....
Že to monstrum bylo skutečné, a že ji sem přineslo.

Srdce se jí rozbušilo ještě rychleji, a morvat na to okamžitě zareagoval. Zvedl pysky a zavrčel hlasitěji, jako by ji varoval, aby se ani nepokusila vstát.

Elara zůstala ležet a očima upřenými do tmy, a poprvé si uvědomila, že vůbec netuší, jestli je ještě naživu proto, že měla štěstí...nebo proto, že to monstrum mělo důvod, který nechce raději znát.

≈≈≈

Azael seděl na trůnu, ale jeho tělo bylo napjaté jako struna.
Drápy bubnoval o kámen, rytmicky a netrpělivě, jako by se snažil přehlušit vlastní myšlenky...

Neměl ji sem nosit...
Neměl ji vůbec brát do hradu...

A přesto to udělal. A čím víc se snažil přijít na důvod proč..., tím víc ho to rozčilovalo.
Její vůně mu pořád visela v nose, jako by byla všude kolem. Cítil ji tak intenzivně, že z toho šílel.

„Hloupost," zavrčel do prázdné síně, a morvati, kteří byli opodál, se raději schovali ve stínu kamenných sloupů.

Vůně té dívky se ho držela jako jed. Byla všude... v jeho srsti, v nose, v plicích, v hlavě. A čím víc se snažil ji ignorovat, tím víc ho dráždila.

Neměl ji vůbec nechat žít. Byla jen obětina, nic víc, nic, co by mělo mít jakýkoli význam.

A přesto..., když zavřel oči, vybavila se mu její tvář. Klidná, téměř pokojná... a to ho rozčilovalo víc než její strach.

Zhluboka se nadechl, aby to z hlavy vytlačil, ale místo toho ji ucítil ještě silněji.

„Zabiju ji," zavrčel do prázdné síně, jako by tím mohl umlčet vlastní mysl. „Později."

Ale věděl, že to není pravda, a to ho rozčilovalo ještě víc.

Znovu se nadechl... a v tu chvíli ji ucítil tak jasně, až mu cuklo v rameni.
Slyšel tlukot jejího srdce až sem, jako by mezi nimi nebyly desítky metrů kamene.
A spolu s tím ucítil i její emoce... Strach. Zmatek. Nejistotu...

Cítil je tolik, jako by byly jeho vlastní, a to ho zasáhlo tak prudce, že naštvaně praštil do opěrky trůnu.
Opěrka trůnu pod jeho drápy praskla, úlomky se rozletěly po podlaze a morvati, kteří se schovávali ve stínu sloupů, se okamžitě stáhli ještě hlouběji, jako by se báli, že by se jeho hněv mohl obrátit na ně.

Nikdy předtím necítil cizí emoce...
Nikdy necítil žádné emoce...přeci byl démon. Prvotní. Pán podsvětí, a ty necítí nic...

A právě to ho fascinovalo. A děsilo zároveň.