Azael seděl na svém trůnu, ale jeho mysl byla daleko od kamenných stěn, ohně i temnoty, která se mu plazila kolem nohou jako poslušný stín.

Nedokázal se odtrhnout od ní…od Elary.

Od jejího tlukotu srdce, který slyšel i přes několik chodeb.
Od jejího strachu, který mu vibroval v kostech.
Od její vůně… která se mu zarývala do mysli jako jed.

„Co to se mnou je…“ zavrčel tiše, a jeho oheň se rozhořel tolik, až ho celého pohltil.

Nikdy předtím nic podobného necítil. Ona byla první lidská bytost, která se na jeho hradě ocitla živá. První, kterou nechal žít.

„Přines mi vodu. Prosím.“ Zaslechl její hlas tak zřetelně, jako kdyby se nacházela přímo vedle něho.
Za chvíli její žaludek podivně zakručel.

„Hlad…?“ vydechl nechápavě.

To slovo mu bylo cizí. Lidské a zbytečné.
On nepotřeboval lidské jídlo. Nejedl ani nepil. Nepotřeboval nic z toho.

Ale ona ano. Úplně zapomněl na to, že lidské bytosti jsou tak nedokonalé.

Znovu se ponořil do jejích emocí. Cítil její strach, ale ne takový, jaký u svých obětin znal.
Ona byla jiná…její odvaha ho udivovala a fascinovala zároveň.

Upír v něm sténal hlady po její krvi. Vlk vrčel touhou po spojení a démon se třásl chtíčem ji vlastnit.

A Azael tomu nerozuměl.

„Karro!“ Zaburácel a postavil se. Oheň kolem něj vyšlehl až do stropu.

Morvat se okamžitě připlazil po čtyřech, s hlavou skloněnou až k zemi.

„Ano, můj pane…“

„Přiveď ji,“ zavrčel, „Hned!“

„P-přivést? Do síně?“ Vyblekotal Karro a zvedl hlavu.

„Ano! A hned!“ Ukázal rukou ke dveřím a Morvat se rozběhl, jako by mu šlo o život.

Azael seděl na svém trůnu, ale jeho tělo bylo napjaté jako struna.
Každá vteřina se mu náhle zdála nekonečná.  Nervózně bubnoval prsty do opěrky opěradla a čekal.  
Oheň kolem něj se stáčel do spirál, a temnota se plazila po podlaze jako živá.

Slyšel každý její krok. Každé nadechnutí.
Každý záchvěv strachu, který jí projel tělem, když ji Karro táhl chodbou.

Její srdce bilo rychleji než předtím, a její dech byl přerývaný a hlasitější.
A její vůně… ta zatracená vůně… se mu zarývala do mysli jako dráp.

Upír v něm sténal hlady. Vlk vrčel touhou a démon se třásl netrpělivostí.

„Proč mě to vzrušuje?“ procedil skrz zuby.

A pak to uslyšel řetěz. Táhlý kovový zvuk, který se odrážel od kamenných stěn.
Kroky Morvata, a tiché, vyděšené zakopnutí té dívky.

Dveře se otevřely a Karro ji postrčil dovnitř kopím, až se zapotácela.
Řetěz, kterým byla spoutaná cinkal o podlahu, když ji táhl blíž k trůnu.

„Hni sebou!“ zavrčel Morvat a strčil do ní znovu.

Elara ustrašeně pohlédla k trůnu, na kterém seděl on… Stín Morvathu. Oheň kolem něj plápolal tak silně, že snad cítila jeho sílu až ke dveřím.

„Poklekni,“ procedil Karro, když ji přivedl až před trůn, a přitlačil jí kopí k boku.

Azael se zvedl a oheň kolem něj vyšlehl tak prudce, že Morvat ucouvl o dva kroky. Temnota se rozlila po podlaze jako inkoust.

„Řekl jsem… přiveď ji,“ zavrčel Azael, „ale živou!“

Karro padl na kolena, „Můj pane… já… já…“ Ale Azael ho ignoroval.

Jeho pohled se upřel na tu dívku. Dlouze a nehnutě si ji prohlížel.
Jako někdo, kdo se snaží pochopit, proč ji vlastně nechal žít.

„Poklekni,“ řekl pak tiše, a posadil se zpět do svého trůnu.