Elara poslušně poklekla a snažila se na sobě nedat znát strach. Když na něj ale pohlédla, rozbušilo se jí srdce ještě rychleji.

Ještě před několika dny nevěřila těm báchorkám o Stínu Morvathu. Nevěřila, že v horách Nochelmu žije stvůra, která zabíjí nevinné panny…a to ani přesto, že se žádná obětina nikdy nevrátila. Ale nyní…

Na trůně z černého kamene posázený lebkami, seděl sám ďábel. Na hlavě měl dva veliké rohy a celého ho obklopoval plápolající oheň. Ale nejstrašidelnější se jí zdála temnota, která se kolem něj plazila jako liána.

„Tvé jméno?“ Zaburácel jeho hlas síní.

„Elara, pane…dcera vdovy po hajném Tervanovi.“ Vydechla a odvážila se mu podívat do tváře.
Musela si přiznat, že i přes svou děsivost byl krásný.

V tom zaslechla vrznutí postranních dveří a dovnitř vstoupil vysoký, hubený, téměř na troud vysušený muž. Měl dlouhé bílé vlasy a na sobě dlouhý šedý plášť, opásaný provazem.

„Můj pane…víš jistě, že je správné, co děláš?“ Řekl, když došel až k nim.

„Vím přesně, co dělám, Vaeloriane!“ Zahromoval Azael, „Vrať se ke svým knihám!“

„Je to tvoje obětina…už dávno měla být mrtvá... “

„Mlč!“ Přerušil ho Azael rozzlobeně, „Zabiju ji, až já sám uznám za vhodné…zapomínáš na to, s kým mluvíš?!“

„To jistě ne, můj pane…ale svitky říkají, že Prvotní pouto je nebezpečné. Nemůžeš…“

„Tak dost!“ Vykřikl Azael, až se všichni Morvati ustrašeně skryli ve stínu, „Radím ti nepokoušet mou trpělivost! Místo toho připrav koupel. A hned!“

Upír se nadechl k další poznámce, pak ji ale spolkl a uklonil se. Změřil si klečící dívku varovným, pichlavým pohledem a zmizel.
Síní, mezi kamennými zdmi se k nim jen donesli jeho rozkazy… „Připravte káď. Horkou vodu a něco na mytí. A rychle…váš pán čeká.“

„Co se mnou bude?“ Zašeptala Elara a zvedla hlavu, „Proč jsem tu?“ Nemohla si pomoci, ale ta otázka ji neustále hlodala v mysli.

Azael se zadíval na klečící dívku a zaposlouchal se do tlukotu jejího srdce. Bilo pomalu, rytmicky, ne tak, jak by čekal od své obětiny.

„Nemáš strach?“ Vydechl a zamračil se. Ta dívka pro něj byla čím dál větší záhadou a pokušením.

Ano, Vaelorian měl pravdu…měl ji zabít. Byla jeho obětinou, jako už tisíce dívek před ní. Jenže…ona byla jiná.

I nyní, když před ním klečela na kolenou a lehce se třásla strachy, byla statečnější než většina vesničanů.
Vlastně nikdy ještě nepoznal nikoho, kdo by se ho nebál. A hlavně nikdy nepoznal nikoho, kdo by mu tak voněl.

Její vůně byla pro něj jako droga. Nedokázal ji vypudit z mysli, ani na okamžik. A všechny jeho podstaty volali po jediném…aby si vzal to, co mu patří.

„Co se tebou bude?“ Zašeptal zamyšleně, aniž by z ní spustil oči, „Prozatím tě nechám žít. Ale záleží na tobě…zda si svůj život zasloužíš.“

„Na mě? Ale jak…“

„Pro začátek se vykoupeš…“ kývl hlavou za její záda, kam právě Morvati přitáhli velikou, dřevěnou káď, „A pak…nechám pro tebe připravit nějaké lidské jídlo a pití.“