Azael seděl na trůnu, s jednou rukou pod bradou a druhou netrpělivě bubnoval do opěrky.
Oheň kolem něj se stáhl do úzkých, napjatých pruhů, jako by odrážel jeho podráždění.

Fascinovaně sledoval, jak Elara jí.

Z jeho pohledu to trvalo příliš dlouho.
Jedla příliš pomalu. Příliš... málo.

Když se podíval do košíku, připadalo mu, že z něj téměř nic neubylo.
Jako by se toho sotva dotkla.

„Jak dlouho to bude ještě trvat?" zavrčel a zamračil se.

Elara zvedla hlavu, drobek chleba jí ulpěl na rtu.
Rychle ho setřela, jako by se bála, že ho to urazí.

„Já... pane... já jím normálně," zašeptala zmateně.

„Normálně?" Zamračil se ještě víc, a jeho pohled sklouzl ke koši. „Moc dlouho ti to trvá."

Znovu se opřel do trůnu, ale nepřestal ji sledovat.
Jeho oči se zúžily, jako by se snažil pochopit něco, co mu unikalo.

„Ale... skoro nic jsi nesnědla," namítl.
V jeho hlase nebyl hněv. Jen čistá, neředěná nevíra.

Elara se podívala do košíku...z jejího pohledu tam chybělo hodně.
Z jeho pohledu... téměř nic.

„Já... nesním celý koš, pane," vysvětlila tiše.
Náhle ji totiž došlo, proč je tak netrpělivý. Pochopila, že si myslí, že to všechno sní na posezení.

 „Nesníš celý koš?" Vydechl a narovnal se.
Znělo to, jako by právě slyšel největší absurditu svého života.

„Ne," zašeptala, „Tohle by mi vydrželo... možná týden."

„No dobrá..." Zavrčel, a znovu se opřel do opěradla trůnu. Seděl nehybně, až by člověk řekl, že je součástí kamene.
Jen prsty na opěrce se stále pohybovaly v tichém, dutém rytmu, který se rozléhal celou síní. Nebyla v tom už netrpělivost... spíš zvláštní soustředění, jako by se snažil pochopit něco, co mu unikalo.

Elara mezitím dojídala poslední sousto.
Její pohyby se zpomalily, ramena povolila a dech se prohloubil. Cítila se náhle tak unavená a ospalá, že měla co dělat, aby udržela oči otevřené.

Azael to slyšel. Cítil každou změnu. Každý posun v rytmu jejího srdce, které se po jídle uklidňovalo, jako by se celé její tělo propadalo do ticha.

A pak si všiml jejích očí...

Víčka se jí zavírala. Nejdřív jen na okamžik, jako by ji na chvíli oslepilo světlo ohně. Pak znovu. A znovu. A nakonec se jí hlava nepatrně svezla dopředu, než sebou trhla a zvedla ji zpět.

Azael se narovnal, jako by ho něco bodlo.

„Co to děláš?" Téměř vykřikl. 

Elara zamrkala, snažila se udržet oči otevřené.
„Já... nic, pane. Jen... jsem unavená."

„Unavená?" zopakoval, jako by to slovo slyšel poprvé.
Jeho pohled sklouzl k prázdné misce, k jejím rukám, k jejímu obličeji, který se po jídle zbarvil do růžova.
„Z čeho? Jedla jsi."

„Právě proto," zašeptala. „Když se najíme, tělo se uklidní. Chce odpočívat."

Azael ji dál sledoval, ale tentokrát už ne jako predátor...spíš jako někdo, kdo se snaží pochopit mechanismus cizího světa.
Slyšel, jak se její srdce mění... z rychlého, vystrašeného tlukotu na pomalý, měkký rytmus.
Slyšel, jak se její dech prohlubuje.
A cítil její vůni, která se s únavou ještě zjemnila, zteplala... a přitahovala ho víc, než by si chtěl připustit.

Za ním se ozvalo tiché odfrknutí...Vaelorian.

„Lidé po jídle usínají, můj pane," poznamenal suše. „Je to normální."

Démon po něm střelil pohledem, který by dokázal umlčet i bouři.
„Neříkal jsem, že chci slyšet tvůj názor."

Vaelorian pokrčil rameny, ale zůstal stát.
Azael se k němu pomalu otočil, jako by si teprve teď vzpomněl, že tu vůbec je.

„A kde jsou šaty?" Vyštěkl naštvaně.

„Šaty...?" Zamrkal Vaelorian.

„Ano," zopakoval tentokrát o něco ostřeji. „Řekl jsem ti, ať je přineseš."

Upír se zatvářil, jako by mu někdo podrazil nohy.
„Já... ehm... nesehnal jsem je. A... možná jsem... zapomněl."

„Zapomněl?" Vydechl démon nevěřícně, a oheň kolem něj prudce vyšlehl.

„Měl jsem jiné věci na práci," zamumlal Vaelorian, a ustoupil o krok, „A... ona stejně..." pohodil hlavou směrem k Elaře, „...nevydrží dlouho vzhůru."

„Drž jazyk za zuby, upíre. " Vyštěkl znovu a otočil se tak rychle, až dřevo trůnu zapraskalo.

Vaelorian zmlkl a Azael se znovu podíval na Elaru.

Seděla na židli, s rukama v klíně, a hlava jí pomalu klesala dopředu.
Víčka se jí zavírala, jako by s nimi bojovala už jen ze setrvačnosti.
Byla na pokraji spánku... přímo před ním, v jeho síni, pod jeho pohledem.

Azael ji sledoval dlouho, tiše, s výrazem, který by nikdo nedokázal přečíst.

„Lidé," řekl nakonec tiše, „Tak slabí... a přesto..." Hlas se mu zlomil.

Možná proto, že si uvědomil, že ji nedokáže přestat sledovat.
Možná proto, že její vůně mu stále stoupala do hlavy.
Možná proto, že poprvé v životě viděl člověka, který se před ním nezhroutil strachem... ale únavou.

A to bylo něco, co nikdy nečekal.