Vaelorianovi kroky se odrážely prázdnou chodbou o kamenné stěny. Kráčel rychle, s výrazem člověka, který právě dostal úkol, jenž uráží jeho důstojnost.

„Ložnici,“ zamumlal si pro sebe, „Na hradě Prvotního…to už jsme se opravdu zbláznili.“
Jeho hlas se nesl chodbou, tiše, ale s každým slovem nabíral na rozhořčení.

„Postel. Kožešiny. Polštáře. Co bude dál? Záclony? Svíčky? Možná i květiny…, proč ne…“ Zavrčel a mávl rukou, jako by odháněl vlastní myšlenky.
„A já…, starý upír, budu zařizovat ložnici pro člověka. To je vrchol všeho.“

Zastavil se u rozcestí, kde se chodba rozdělovala do tří směrů. Chvíli stál, zvažoval, a pak si tiše povzdechl.
„A ještě k tomu pro ženskou. To už je úplný konec světa.“

Když se otočil, zahlédl svůj odraz v kovové výztuži dveří… bledý, vychrtlý, s bílými vlasy, které mu padaly do obličeje.
„Podívej se na sebe,“ zamumlal. „Kdysi jsi byl postrachem království. Teď jsi… dekoratér.“

Znovu se vydal dál, mumlaje si pod nos.
„Ložnice…. ložnice pro člověka. Na hradě, kde se krev pije z pohárů a duše se váží na váhy. To bude nádhera.“

≈≈≈

V síni zatím zůstalo ticho.
Oheň praskal, ale jeho světlo se zdálo měkčí než obvykle.
Azael seděl bez hnutí a díval se na dívku, z jejíž vůně se mu točila hlava.

Bylo to směšné. Bylo to nebezpečné. A vůbec se mu to nelíbilo…a přesto se nedokázal odvrátit.

Její srdce tlouklo pomalu, pravidelně, a on cítil, jak se ten zvuk rozlévá síní jako ozvěna.
Byl to rytmus života… něco, co v jeho světě nemělo místo.

„Je to člověk. Lidská bytost…Nepatří sem.“ Ozval se hlas, který ho vedl po celá staletí.
Hlas, který mu říkal, co je správné pro bytost jeho druhu.
Hlas, který nikdy nepochyboval.

Ale tentokrát… tentokrát se mu zdál vzdálený. Jako by mluvil přes vodu.

Pak se ozvala jeho vlčí část. Divoká, instinktivní a nezkrotná.
Ta, která reagovala na vůně, na rytmus srdce a tělesné potřeby.

„Je teplá. A je… blízko.“

Vlčí část v něm se napjala, jako by chtěla vstát, přiblížit se, přikrýt ji vlastním tělem a chránit ji před nocí.
Azael sevřel opěrku trůnu…tohle bylo nebezpečné. A nové.

Upíří část byla jiná. Chladná, racionální a přesná.
Ta, která počítala, analyzovala a hodnotila.

„Její srdce bije pomalu. Je slabá. Zranitelná. Může zemřít.“

Azael ucítil, jak mu to slovo projelo tělem jako led… Zemřít.
Ano…byla smrtelná. A to ho znepokojovalo víc, než by mělo.

A pak… pak se ozvalo něco, co dlouho mlčelo.
Něco, co v něm bylo nejtišší, nejmenší a nejzranitelnější…Lidská část.
Ta, kterou nikdy nepoznal, nikdy nepoužíval a nikdy nepotřeboval.

„Toužíš po ní.“

Azael zavřel oči a jeho démonická část zasyčela…

„Zničí tě. Rychle se jí zbav!“

Vlčí část zavrčela…

„Potřebuje tě… a ty ji chceš!“

Upíří část zašeptala…

„Je člověk…její krev je lahodná. Toužíš se nakrmit!“

A lidská část… ta nejtišší… jen tiše dodala:

„Je krásná.“

Podíval se znovu na spící dívku…a poprvé v životě si uvědomil, že všechny jeho části… démon, vlk, upír i člověk … se poprvé neshodují.

A že právě to ho děsí nejvíc.