Jdi na obsah Jdi na menu
 


STVOŘENÝ PRO TEMNOTU 25 ČÁST

Azael kráčel chodbou…kameny pod jeho kroky vibrovaly, světla pochodní se chvěla, a celý hrad se naplnil napětím, který se šířil jako tlaková vlna.

Jeho podstaty byly konečně v dokonalé shodě.
Vlčí část byla napjatá, dychtivá a připravená. Upír v něm už cítil chuť krve na jazyku. Démon se usmíval, protože konečně dostane to, co chtěl. A člověk… ten se snažil přesvědčit sám sebe, že to dělá správně. Že to je logické, a že to je nutné.

Morvati, kteří se náhodou ocitli poblíž, okamžitě ustoupili ke stěnám, sklonili hlavy a ani nedýchali. Věděli, že když se Prvotní pohybuje tímhle způsobem, je nejlepší stát se neviditelným.

Azael ale nic z toho nevnímal. Jeho mysl byla pevně zamčená na jediný cíl…její dveře.

Ani na malý okamžik mu nedošlo, že by se mohla bát. Nebo že by ji to dokonce mohlo vadit.
Byl přesvědčený, že by měla být vděčná, že si ji Prvotní vybral. Že ji nechal žít, a že ji teď potřebuje.

A tak, s naprostou samozřejmostí, bez jediného zaváhání, bez myšlenky na to, že lidské bytosti mají strach, hranice a city, které on nezná… vrazil do jejích dveří.

Dřevo narazilo o zeď, až to zadunělo celou chodbou.

Elara, která seděla na posteli, a právě si rozčesávala vlasy, sebou trhla tak prudce, až jí hřeben vyklouzl z rukou.

Zadívala se na muže, který se zastavil na prahu a doširoka rozšířila oči.
Jeho mohutná postava, jako by zaplnila celý prostor. Byl vysoký, temný, s očima, které žhnuly jako žhavé uhlíky.

Její srdce se znovu rozbušilo jako o závod. Jistá si byla jedině tím, že to není strachem. Čemuž sama nedokázala porozumět.

On byl přeci ten, kterému se mezi vesničany říkalo Stín Morvathu.
Ten, který neznal slitování a před kterým se třásla celá zem. Vlkodlak. Démon.
Ale taky muž…ze kterého se jí rozklepala kolena, ač to nebylo strachem.

„Pane?!“ vyhrkla.

Azael vešel dovnitř s výrazem někoho, kdo právě přišel oznámit velmi důležitou, a naprosto logickou věc.

„Přišel jsem,“ oznámil. Jako by to vysvětlovalo úplně všechno.

 „A… proč?“ Zašeptala nechápavě.

Azael se zarazil. Ta otázka ho upřímně zmátla.

„Protože je to potřeba,“ řekl tónem, jako by mluvil s někým, kdo nechápe základní pravidla existence. „A je to pro tebe čest.“

Elara otevřela ústa, zase je zavřela, a pak znovu otevřela. „Čest… čeho přesně?“

Azael si povzdechl… Lidé. Jak jsou nechápaví a vždycky všechno komplikují.

„Potřebuju se nakrmit,“ řekl klidně a naprosto upřímně pokračoval, protože mu nedošlo, že by to mohlo znít… jakkoliv jinak než vznešeně.

„A ty jsi ideální volba. Jsi mladá, zdravá, krev máš jistě sladkou… a navíc…“ Naklonil hlavu, jako by jí sděloval něco velmi milého. „…už jsi tady. To je praktické.“

Elara na něj zůstala chvíli nevěřícně zírat a Azael čekal, že se usměje. Nebo poděkuje. Nebo alespoň přikývne.

Místo toho se ozvalo jen tiché: „Prosím… cože?“

Azael se zamračil.
„To není složité,“ řekl trpělivě. „Nebude to bolet. A budeš… užitečná.“

Jeho tón byl upřímný. Naprosto vážný. A naprosto mimo lidskou realitu… protože právě ta lidská část v něm byla ta, kterou za celou svou existenci nikdy nepochopil.

Nikdy ji nepotřeboval. Nikdy ji neposlouchal. A kdykoliv se ozvala, jeho další podstaty ji okamžitě přehlušily.

Lidská část byla v něm jako tichý host, který se nikdy nedostal ke slovu. A tak Azael neměl nejmenší tušení, že právě teď říká něco, co by jakéhokoliv člověka vyděsilo k smrti.

Pro Prvotního to byla logika. Pro člověka noční můra.
Pro něj to bylo něco naprosto přirozeného. Pro ni…?

Snad by se měla bát, ale stačil jediný pohled do jeho očí, a uvědomila si, že mu věří.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Portrét




Archiv

Kalendář
<< listopad / 2026 >>


Statistiky

Online: 17
Celkem: 506173
Měsíc: 20695
Den: 548