„Nebojíš se mě," pronesl Azael skoro až nevěřícně, jako by vyslovoval něco, co odporuje všem zákonům světa, který znal.

Jeho oči se nepatrně zúžily, jako kdyby ho zvuk jejího srdce překvapil.
Znal tlukot strachu. Znal ho po celá staletí, znal ho v každé podobě, znal ho lépe než vlastní dech...ale tohle nebyl strach.

Elara cítila, jak se jí stáhl žaludek, ale ne strachem. Spíš tím, že si uvědomila, jak pravdivé to je. Neměla strach...ale nedokázala vysvětlit proč.

Chvíli ji jen tak pozoroval, snažíc se pochopit něco, co mu unikalo. Pak si přisedl vedle ní, a bez dalšího varování odhrnul pramen vlasů z její šíje.

„Jedna z mých podstat je upír," řekl klidně, bez dramat a bez snahy ji šokovat. Bylo to prosté sdělení faktu, jako když někdo řekne, že má hlad. „A ta si žádá tvoji krev."

Jeho oči náhle potemněly, zčernaly do hloubky, která připomínala noční oblohu bez hvězd. Rysy se zostřily, když se probudila dravější verze jeho samotného. A když pootevřel ústa, objevily se dlouhé, bílé, dokonale hladké tesáky.

Elara ucítila, jak se jí srdce rozběhlo ještě rychleji. A Azael to slyšel. Samozřejmě že ano.
Naklonil hlavu,  a chvíli ten zvuk studoval.

„Slyším tvé srdce," řekl tiše. „Každý úder. Každý tvůj nádech. Každý tvůj záchvěv. A cítím, že se mě nebojíš...a to je dobře...mám totiž v úmyslu si tě tu nechat." Pronesl tak samozřejmě, jako by jí právě oznámil, že si ji nechá jako knihu, kterou chce číst dál.

Azael se k ní naklonil blíž. Jeho tesáky se zaleskly v mihotavém světle pochodní, a ona místo aby ucukla...zůstala sedět bez hnutí. A čekala.

„Tvůj tep...je rychlý. Ale ne ze strachu. To je... zajímavé." pronesl tiše, s fascinací, která byla téměř dětská.

Pak se bez dalšího varování sklonil k jejímu krku a zakousl se s naprostou samozřejmostí, jako kdyby to byla ta nejběžnější věc na světě.

Jeho tesáky pronikly kůží s překvapivou jemností...přesně věděl, kde se dotknout, aby to nebolelo.

Elara zalapala po dechu, ale neuhnula. Teplo se rozlilo jejím tělem jako vlna, která ji na okamžik zbavila všech myšlenek.

Azael se napjal, prsty pevně sevřely okraj matrace, snažíc udržet sám sebe na místě.
A pak se z jeho hrudi vydralo tiché, hluboké zavrčení...

Chuť její krve byla jiná. Silnější. Teplejší a mnohem lepší, než čekal.

Když se odtáhl, oči měl temné a dech zrychlený, jak se snažil znovu najít rovnováhu.
A v tom okamžiku Elara pochopila něco, co by ji ještě před pár hodinami ani nenapadlo...

Nechtěl jí ublížit.
Nešlo o trest, ani o moc, nebo krutost.

Jen si vzal to, co potřeboval. To, co bylo jeho přirozeností.
To, co bylo pro něj stejně nezbytné, jako je pro ni jídlo, voda nebo vzduch.

Azael ji pozoroval s tichou intenzitou,  která působila dojmem, že se snažil pochopit, proč je to s ní jiné než se všemi ostatními.
Proč nekřičí? Proč nechce utéct?
A proč...mu ještě sama klidně nastavila krk tak, aby měl lepší přístup?

Její tep byl rychlý, ale ne nepravidelný.
Její dech zrychlený, ale nebyl roztřesený.
A její oči... otevřené a klidné.

Snažil se pochopit, co přesně v ní probouzí to zvláštní ticho bez strachu.  Tu víru, že ji nechce ublížit. A v tom okamžiku, kdy se jejich pohledy setkaly, se mezi nimi zrodilo něco, co ani jeden z nich nedokázal pojmenovat.

A Elara si uvědomila, že tohle nebyl konec. Byl to začátek něčeho, co už nepůjde vzít zpět.