„No tak nic…“ ušklíbla se Avery a teatrálně si uhladila sukni. „Jestli se můj manžel ani neobtěžuje dostavit k večeři… já na něj čekat nebudu.“

Odstrčila se od stolu tak prudce, až židle tiše zaskřípala.

„Ale to nemůžete, paní…“ vyhrkl téměř vyděšeně Maelor a rozzlobeně se zamračil, „Pán se bude zlobit.“

„No a?“ pohodila vzdorovitě hlavou. „Čekám na něj už hodinu, Maelore. A tak jsem se rozhodla, že si půjdu prohlédnout stáje. A možná se i projet.“

Majordomus si unaveně otřel čelo kapesníkem a těžce si povzdechl. Dalo mu takovou práci ji najít… a teď se zase chystala zmizet.

Ale to nebylo to nejhorší. To nejhorší bylo, že nyní se zase pro změnu nedostavil pán.

A to bylo nezvyklé. Znepokojivě nezvyklé.

Na dochvilnost dbal totiž téměř chorobně. Nikdy nechodil pozdě, a nikdy nenechal nikoho čekat.
A už vůbec se ještě nestalo, aby porušil vlastní pravidla. Nota bene v den, kdy měl poprvé usednout ke stolu se svou ženou.

 „Děvče…“ začala tiše Nymera stojící opodál, „Pokud vím, pán výslovně nařídil, že bez doprovodu nesmíš opustit hrad.“

„Nejsem malá holka, Nymero…a pak…nejsem to já, kdo se opozdil.“

„Ale paní…“ Maelor se pokusil nasadit výhružný tón, který ovšem v jeho podání vyzněl spíše prosebně než autoritativně. „Tohle není rozumné. Pán… pán si nepřeje, abyste…“

„Pán si nepřeje spoustu věcí,“ skočila mu Avery do řeči a už sahala po klice dveří. „A já si nepřeju sedět u prázdného stolu jako nějaká opuštěná chudinka.“

 „Děvče…nevíš co děláš…“ Vyhrkla chůva rezignovaně.

 „Vím přesně, co dělám. Jdu se projet.“ Ušklíbla se Avery a zabouchla za sebou dveře.

Maelor s Nymerou zůstali nehnutě stát a oba se nevěřícně dívali na dveře, za kterýma právě zmizela pánova nová manželka.

„Obávám se, že jsme právě přišli o novou paní Varathmoru,“ povzdechl si Maelor a bezmocně se opřel o stůl. „Jestli ji pán najde venku… bez doprovodu…“

 „Děvče má odvahu,“ Usmála se chůva zamyšleně.

 „Ona nechápe, co znamená odporovat pánovi,“ trval na svém Maelor, „On… on není jako ostatní muži.“

„A nemaluj čerta na zeď,“ zamračila se Nymera na svého manžela a založila si ruce v bok. „Všechny se ho bály, i když byl v lidské podobě. Stačil jediný pohled a třásly se jako osiky. A ona je první, která se ho nebojí v té druhé podobě…“

„To je sice pravda… ale stále to nic neznamená. Svatební noc nepřežije tak či tak.“

„A třeba jo,“ odsekla Nymera a povytáhla na manžela obočí tak okázale, až to působilo skoro komicky. „Jsi horší než starý kronikář, co vidí zkázu v každém mraku. Trochu víry by ti neuškodilo, Maelore.“

Víra je hezká věc,“ zabručel majordomus něco nesrozumitelného a zatvářil se dotčeně, „jenže pánovi zatím žádná žena neimponovala. Ani trochu. Ani v nejmenším.“ Zvedl prst, jako by chtěl zdůraznit nepopiratelný fakt. „A tato… tato dívka… zatím nesplnila jediný pokyn, který jí pán dal.“

 „A právě proto by mohla být ta pravá.“ Odsekla zase Nymera.

 „Proto?“ Maelor vytřeštil oči, „Proto, Nymero?! Ona odporuje pánovi od chvíle, kdy sem vstoupila!“

„Ano,“ přikývla chůva spokojeně, jako by to byla ta nejlepší vlastnost, kterou mohla Avery mít. „A pán potřebuje ženu, která se ho nebojí. Ne další ustrašenou hrdličku, co omdlí, když na ni pohlédne.“

 „Tak moc bych to pánovi přál…ale zrovna ona?“ Odfrkl si Maelor umíněně, ale Nymera se jen pousmála.
Znala svého manžela dokonale. Nikdy s ní snad z principu…nesouhlasil.