Avery prošla dlouhou chodbou, která vedla ke stájím, a s každým krokem cítila, jak se jí zlepšuje nálada.
Když otevřela dveře, přivítalo ji teplo, vůně sena a tiché frkání koní.
 A také Drevon… podkoní, který ji sem přivezl, a který právě vypadal na zhroucení.

Jakmile ji uviděl, málem upustil vidle.

„Paní Avery!“ vyhrkl a rychle se uklonil, až mu spadla čepice. „Co… co tu děláte? Pán zakázal, abyste…“

„Ano, ano,“ mávla rukou, „pán zakázal kdeco… ale já jsem jeho žena.“

 „To… to je sice pravda, paní, ale pán řekl, že bez doprovodu nesmíte…“ vyhrkl, a na jeho obličeji se objevil panický výraz.

„A já říkám,“ přerušila ho Avery klidně a sebevědomě si založila ruce na prsou, „že jsem paní Varathmoru. A paní Varathmoru se může jít projet, kdykoli se jí zachce.“

Drevon si nervózně promnul zátylek. Neměl zrovna chuť se s pánem dostat do křížku.
Vlastně se divil, že nová lordova manželka je stále na živu a jako by si vůbec nedělala hlavu z toho, co ji čeká.

„Lady Avery…“ začal opatrně a vyděšeně se rozhlédl, jako by čekal, že se pán zhmotní přímo za jeho zády, „pán si nepřeje, abyste chodila ven bez doprovodu. A jestli se pán dozví, že jsem vás pustil ven… tak mě… tak mě…“

„Tak tě pochválí,“ skočila mu Avery do řeči. „Protože jsem jeho žena…a teď si přeju, abys mi připravil koně.“

Drevon si rezignovaně povzdechl… tak hluboce, že to znělo, jako by se loučil se životem. Zabručel něco o otravným ženským pokolení, a s brbláním se pomalu odšoural k jedné z kójí.

Ani jeden z nich však netušil, že je celou dobu někdo poslouchá…
Schován ve stínu dřevěných vrat, Kaelthar celou dobu poslouchal svou novou, umíněnou manželku a svého podkoního, jak se dohadují.

A vlastně se divil sám sobě, proč ještě nezakročil. Za normálních okolností, by už dávno sjednal nápravu.
Však si nikdy nikdo nedovolil neuposlechnout jeho příkaz. Nikdy.

Vždy stačil jediný jeho pohled, jediná věta, jediný náznak jeho nelibosti… a všichni se strachy roztřásli. Služebníci, hosté, ženy, které mu byly přivedeny jako manželky. Všichni.

A teď tu stojí schován ve stínu, a poslouchá svou novou manželku, jak se hádá s podkoním.

Dokonce se přistihl, že se mu koutky rtů nepatrně zvedly. Jako by se… bavil.

Kaelthar si tiše povzdechl.  
Vůbec nechápal, proč zrovna tato neposlušná, drzá a umanutá manželka, se mu tak zamlouvá.

Možná je to tím, že ona je první, která ho viděla v jeho děsivé podobě a nezačala křičet, pomyslel si. Neutekla, ani neomdlela. Neřekla mu, že je monstrum nebo zvíře. A to ho zasáhlo víc, než by si chtěl přiznat.

Líbila se mu její drzost, její tón a paličatost…to všechno v něm probouzelo něco, co si nesměl dovolit.

Pak jeho pohled znovu sklouzl k Avery, která se opírala o zábradlí boxu a komandovala Drevona s naprostou samozřejmostí.
A v tu chvíli mu na mysl přišla ještě jedna věc…ta o mnoho závaznější a nebezpečnější.
Ta…o které nikdy takto nepřemýšlel…až nyní…

Jeho lidská podoba je totiž o mnoho nebezpečnější než ta, ve které byl pro každou svou manželku jen „stvůrou“.

V té alespoň cítí emoce…strach, bolest, žal, radost i lásku… ačkoliv by raději necítil nic.

Ale v té lidské… v té se stvůra opravdu skrývá pod povrchem. Je jen prázdná schránka bez srdce a bez emocí.
Jeho duši kletba zcela vyprázdnila.
A ačkoliv má stále svou lidskou tvář, stala se z něj bytost, která touží jen po jediném… po krvi svých manželek. Po té sladké, horké, živé esenci, kterou potřebuje stále víc a víc.

A on si není jistý, jestli ji dokáže ochránit před sebou samým…

Kaelthar zůstal ještě chvíli stát ve stínu zcela nehybně…a poprvé po velmi dlouhé době si uvědomil, že se bojí…

Ne o sebe…O ni.