Avery se tryskem rozjela směrem k lesu, aniž by jen na okamžik pomyslela na přísný zákaz Temného lorda.
Vítr jí čechral vlasy, a každý krok jejího koně ji naplňoval pocitem svobody, který už dlouho nepoznala.

Vždycky milovala jízdu na koni…a kdykoliv to bylo možné, neodpustila si ji.
Ani v klášteře svaté Hildegardy…i když ji pak Matka představená potrestala za její neposlušnost.

Asi po hodině jízdy Avery zpomalila a rozhlédla se kolem.
Les byl najednou jiný. Temnější a strašidelnější. Stíny se pomalu prodlužovaly, větve se skláněly níž a níž a ticho houstlo.

„A sakra! Asi jsme zabloudily.“ Zaklela, přitáhla si otěže k tělu, a kůň pod ní nervózně zaržál.

Náhle měla takový divný pocit. Jako by cítila, že se ve stínu stromů něco skrývá.

A pak to uslyšela. Tichý, podivný zvuk. Něco mezi šustnutím a tlumeným výdechem.

„Co to bylo?“ zamumlala a otočila se v sedle.

A nemusela čekat dlouho. Zpoza stromů se vynořila postava… muž s šátkem přes spodní část obličeje a s pistolí v ruce.
 A dřív, než stačila zareagovat, další muž se vyřítil z boku, chytil ji za paži a jediným prudkým trhnutím ji stáhl ze sedla na zem.

„A heleme se… jaká holubička nám tu poletuje po lese.“ Pronesl jeden z nich skřípavým hlasem.

Avery dopadla do jehličí a rázem se ocitla obklopená dvěma muži, kteří rozhodně nevypadali jako přátelé.

„Tak co s tebou provedeme holubičko…“ zasmál se druhý muž chřaplavě.

„Čekali jsme na kupce,“ zachechtal se muž s pistolí a přistoupil blíž, „až se budou vracet z městského trhu. Vždycky mají měšce plné stříbra…“
Hrubě ji chytil za bradu, přinutil ji podívat se nahoru a hladově ji přejel pohledem od hlavy až k patě.

„Ale ty,“ protáhl hlas a zakotvil v jejím výstřihu, „ty u sebe nic nemáš, co? Ani měšec, ani šperky… ani stráž.“

„Ale hezká je… moc hezká. A hezkými věci se přece neplýtvá… tak což kdybychom si s ní trochu pošpásovali?“ Zazubil se ten druhý a odhalil zažloutlé a shnilé zuby.

„To je dobrý nápad. Les je široký… a nikdo ji tu neuslyší.“

Avery ucítila, jak se jí srdce rozbušilo. Jen sama nevěděla, jestli je to spíše strachem, nebo vztekem.
Ale než stačila cokoli udělat, muž s pistolí ji chytil za paži a přitáhl si ji k sobě.

„Sáhneš na mě ještě jednou,“ zasyčela a prudce sebou trhla, „a přísahám, že ti tu ruku utrhnu.“

„Holubička má zobáček. To se nám líbí, že jo, Rafe?“ Rozchechtali se oba, a chytili ji pevněji. Tentokrát si ale dali záležet, aby se jim nevytrhla.

„Nesahejte na mě!“ vykřikla, „Jestli si myslíte, že se budu bát dvou špinavých zlodějíčků, tak to jste se tedy spletli!“ Zazmítala sebou tak, že měli oba dva co dělat, aby ji udrželi.

 „Drž hubu…jinak ti ji zavřu já.“ Zavrčel Rafe, a kývnul na svého kumpána, „podrž mi ji…“ Vykasal Avery suknici a zalehl ji svým těžkým a smradlavým tělem.

Avery najednou cítila, že ji dochází síly. Oba ji drželi pevně tak, že se nemohla už ani hnout.

„Pusť mě ty…ty…zvíře! Můj manžel vás dá popravit!“

„Tvůj manžel? A kdo je ten šťastný?“ Posmívali se oba dva.

„Lord Kaelthar je můj manžel, ty zrůdo!“ Vykřikla, a ze všech sil se snažila potlačit slzy, které se jí draly do očí.

Oba muži se na okamžik zarazili a zděšeně se rozhlédli kolem. To jméno už samo o sobě jim nahánělo hrůzu.

„Co… co to bylo?“ zašeptal Rafe a prudce se otočil.
Druhý muž ztuhl a vyděšeně zalapal po dechu.

Les kolem nich, jako kdyby nějak podezřele ztichl. Vzduch ztěžkl a stíny se pohnuly.

Avery to cítila taky… jako by se něco blížilo. Něco velkého, temného a nebezpečného.

 „Hej… slyšíš to?“ Zaskřehotal znovu Rafe vyděšeně.

 „Někdo je tu s náma…“ zašeptal druhý a pomalu začal couvat.

A pak se mezi stromy ozval hluboký a strašidelný zvuk, při kterém vsávaly vlasy hrůzou na hlavě.