Kaelthar zůstal stát jako opařený. Něco takového by nečekal, ani v tom nejdivočejším snu.

Když se mu Avery zhroutila do náručí, ztuhl, a na okamžik zapomněl i dýchat.
Ještě nikdy se ho žádná žena nedotkla, nepřitiskla se k němu, natož, aby se mu schoulila v náručí a hledala u něj útěchu.

Vlastně ani nevěděl, jak se má nyní chovat. Její drobné tělo se mu třáslo v náručí, její slzy mu stékaly po šupinách na hrudi…a on se ani nedokázal pohnout. Jen stál a držel ji.
A nechápal, co se to s ním děje.

„Už ti nikdo neublíží…“ Dostal ze sebe zmateně a horečně přemýšlel, jak se v takové situaci vlastně zachovat.

Však ona byla první žena, která se ho za dlouhá staletí nebála.
Jeho první manželka, která se nezhroutila při pohledu na něj, a která ho nenazvala ďáblem nebo zrůdou.

„Oba dva jsem… zabil…“ vykoktal, „pro tebe…“ Dodal, a rázem si uvědomil, jak pravdivé to bylo.

Ano…zabil ty dva muže nejen proto, že jí chtěli ublížit, ale hlavně proto, že se jí vůbec dotkli…ale teprve nyní pochopil, že ona je první žena, kterou chtěl chránit.

„Děkuji…kdybys nepřišel…“ zavzlykala do jeho hrudi, a když k němu zvedla svůj zrak, měl pocit, že se v té smaragdové zeleni jejích očí topí.

Srdce se mu rozbušilo jako na poplach, a najednou se mu zdálo, že ztrácí půdu pod nohama.
Pokusil se zhluboka nadechnout, aby se uklidnil, ale bylo to ještě horší. Její vůně mu téměř podlomila nohy.

„Takže…ty se mě opravdu nebojíš?“ Zašeptal tu otázku, která ho trápila od chvíle, kdy ji na chodbě hradu potkal.

Avery lehce zaklonila hlavu, aby mu lépe viděla do tváře, a pak se na něj usmála tak, že se o něj pokoušely mrákoty.
„Ne, nebojím…proč bych měla?“

„Protože jsem…děsivý?“ Řekl, a zoufale zatoužil po tom, aby mu to vyvrátila.

Jeho temná podoba, ta, která vždycky vyvolávala jen křik a útěk, se na moment napnula.

Najednou měl pocit, že na její odpověď čeká moc dlouho proto, že není taková, ve kterou doufal.

„Nejsi děsivý,“ řekla konečně, a Kaelthar si téměř nahlas oddychl.
Sklopil hlavu a poprvé po velmi dlouhé době ucítil něco, čemu vůbec nerozuměl. Něco, co ho děsilo, a lákalo zároveň.

 „Kdo… kdo vlastně jsi?“ Řekla náhle, a jeho ta otázka zasáhla jako rána bleskem.

 Zarazil se a ztuhl. Jeho ruce ji pořád držely, ale v hlavě se mu rozeběhl chaos…

Říct pravdu? Přiznat, že je její manžel? Že on je Temný lord Varathmoru?

 Najednou ho polilo horko a srdce se mu rozbušilo ještě divočeji. Pochopil ale, že pravdu ji říct nemůže.

Nemůže jí říct, že on je ten, kterého by se měla bát. Ne teď, když se k němu tiskla, a opravdu se ho nebála… když mu věřila.

„Já…“ začal opatrně ale najednou mu vypověděl hlas. Jeho mysl pracovala na plné obrátky, ale nedokázal vyprodukovat jedinou myšlenku.

Věděl jen jediné…nechtěl ji ztratit…ne potom, co právě cítil.

„Jsem ten, kdo tě má chránit,“ vydechl nakonec.
Nebyla to lež, ale nebyla to ani pravda. Bylo to něco mezi… něco, co mu dovolilo zůstat u ní, aniž by ji ztratil.
„To ti musí stačit.“ Dodal tiše a pak mu hlavou probleskla myšlenka, která ho bodla jako nůž.

„Neměla jsi tu být!“ Zahromoval rozzlobeně, zmatený tím, co cítil, „Pokud vím, tvůj manžel ti to zakázal!“

„To ano… zakázal,“ zamumlala, „ale nevím, proč bych měla poslouchat někoho, kdo se ani neobtěžoval mě přivítat.“

Kaelthar se už nadechoval k tomu, že ji řádně vyčiní, když si uvědomil, že si sám zvolil zůstat nepoznán.
Místo toho jen něco zavrčel, bez varování ji popadl do náručí a vzlétl. Jeho mohutná křídla se rozevřela a Avery překvapením vypískla.

„Ty…ty umíš létat?“ Vykřikla, a chytla se ho kolem krku, a ještě pevněji.
„A kam mě neseš?“

„Domů,“ zavrčel, stále ještě rozzlobený, „A možná dostaneš trest za svou neposlušnost!“

„To je mi jedno,“ vykřikla do větru, který jim svištěl kolem tváří a usmála se, jako kdyby se jí to snad vůbec netýkalo, „Já…já letím…“

Její smích se rozléhal noční oblohou široko daleko. Držela se ho pevně kolem krku, přitisknutá tak, že měl pocit, že zapomíná dýchat.
Cítil její vůni a její horké tělo na svém tak blízko, že se poprvé v životě probudilo to jeho…a ta skutečnost ho naprosto zasáhla.

Ještě nikdy se jeho penis neprobudil v této temné podobě…

Nikdy v životě neslyšel někoho smát se, když ho držel v náručí.
Nikdy neslyšel radost, ani necítil teplo dívčina těla.
Nikdy necítil nic takového.

Avery se smála. A on… on byl poprvé v životě šťastný.