Kaelthar seděl u dlouhého černého stolu a čekal. Prsty netrpělivě bubnoval o desku stolu a mračil se víc než kdy jindy.

Čekal na svou manželku. Už si ani nepamatoval kolikátá v pořadí byla tahle, ale jedno věděl jistě…určitě nebude poslední.

Dávno už přestal věřit, že se najde žena, která dokáže zlomit kletbu a která ho bude milovat takového jaký doopravdy je.
Že se najde žena, která se ho nebude bát.

Vždycky to bylo stejné. Nachlup stejný scénář rok, co rok, celá staletí.
Strach. Třesoucí se ruce. Tichý hlas, který se snažil nezavdat důvod k jeho hněvu.

A pak noc…

Kaelthar sevřel čelist a povzdechl si. Noc byla vždycky stejná…a ráno také.

A přesto…ačkoliv to probíhalo vždycky stejně…první setkání u večeře bylo momentem, který nikdy nepodcenil.
Byl to okamžik, kdy poznal, jak dlouho ta žena vydrží.

Jenže pokaždé když otevřela dveře a vstoupila do místnosti…pokaždé věděl, že se rána nedožije.
Všechny z něho totiž měli strach už u večeře, ačkoliv striktně dbal na to, aby jejich první setkání vždy proběhlo v jeho lidské podobě.
A pokaždé mu tedy bylo jasné, že svatební noc žádná z nich nepřežije, protože jestli se bojí Temného lorda, tak až spatří jeho druhou podobu, zešílí strachy.

Kaelthar znovu zabubnoval prsty o desku stolu a hodil rozzlobený pohled na hodiny nad krbem. Bylo 5:58. A už teď mu bylo jasné, že jeho nová manželka nepřijde včas.

„Maelore!“ Kaeltharův hlas se rozlehl síní jako temné zavrčení.
Komorník se objevil ve dveřích tak rychle, až to vypadalo, že ho někdo postrčil. V očích měl obvyklou směs respektu a strachu… a dnes i něco navíc. Paniku.

„Můj lorde,“ vydechl, ale víc ze sebe nedostal.

Kaelthar se k němu otočil pomalu, s tou chladnou přesností, která byla pro něj typická. „Je šest hodin,“ pronesl tiše, ale o to nebezpečnější. „A ona tu není.“

 „Ano, můj lorde…hledali jsme ji s Nymerou. A…“ Vyhrkl a povzdechl si.

Kdyby nebyla situace tak vážná určitě by se začal smát, protože nová manželka jeho pána byla, jak se zdálo… naprosto pravým opakem všech předchozích manželek.
Jen co se oblékla do šat, které ji Nymera připravila, začala se zvědavě rozhlížet po svém novém domově. A k Nymeřině úžasu a vlastně i jeho, nevykazovala sebemenší náznak strachu. Naopak.
Prozkoumala každý kout jejich společné ložnice a pak se vydala, i přes Nymeřin zákaz, prozkoumávat chodby Varathmoru.

„Pokračuj…“ Řekl lord tiše, a Maelor si nervózně odkašlal.

Jak má svému pánovy říct, že ji nedokázali pohlídat ani hodinu, a že nyní někde bloudí v útrobách jeho hradu?

„Ehm…“ odkašlal si, „Můj lorde ona…jak bych to řekl…vaše žena řekla, že se chce porozhlédnout…“

Kaeltharův výraz se nehnul, ale jeho tělo ano. Napjal se, a pod kůží mu vystoupily temné žíly, jako by se v nich něco probouzelo.

„Když se převlékla… podle vašeho přání,“ dodal rychle Maelor, jako by doufal, že to pána uklidní, „Řekla, že se chce… porozhlédnout po hradě.“

„Porozhlédnout,“ zopakoval pomalu a jeho obočí se o maličko povytáhlo.

To slovo chutnalo cize a nesmyslně. Ještě žádnou z jeho manželek nenapadlo nic takového. Všechny se bály vlastního stínu, natož aby se jen tak z nudy vydaly prozkoumávat jeho hrad.

 „Ano, můj lorde. Řekla, že… že se jen na chvíli projde. A pak zmizela. Nikdo ji nemůže najít.“

„Po mém hradě,“ pronesl lord a postavil se, „Po místě, kde se ztratí i služebnictvo, když nedává pozor?“ Zamračil se, a jeho tělo znovu zareagovalo…

Žíly na krku a spáncích se ztmavily. Pod kůží se mu napjaly svaly, jako by se chystal k boji a jeho oči nebezpečně potemněly.

Maelor to poznal. Poznával to vždy. Začátek proměny.

„Můj lorde…“ začal opatrně, „je ještě brzy.“

Kaelthar sevřel čelist. „Kletba se probouzí i když jsem rozrušený,“ pronesl. „A já jsem rozrušený.“

To byla pravda. Necítil hněv nebo něco lidského, ale něco, co ho dráždilo pod kůží. Něco, co ho nutilo pohybovat se.

Začal pochodovat po místnosti sem a tam. Jeho krok byl tichý, ale pod ním se kamenná podlaha nepatrně chvěla. Každý jeho nádech byl hlubší teplejší a nebezpečně blízký té druhé podobě.

„Najděte ji,“ řekl, ale tentokrát jeho hlas nebyl lidský. Byl příliš hluboký a příliš temný.

„Ano, můj lorde.“ Přikývl Maelor rychle a vycouval z místnosti.
Ačkoliv byl zvyklý na jeho druhou podobu a věděl, že mu neublíží…přesto cítil hluboký respekt.

Kaelthar se zastavil u okna a prsty sevřel kamennou římsu. Sehnul hlavu a zhluboka se nadechl, ve snaze své proměně zabránit, i když věděl, že marně. Pod kůží mu pulzovala magie, kterou nenáviděl…a poprvé po velmi dlouhé době… cítil, že se něco změnilo.