Varath položil Elowen na postel v jejím pokoji a posadil se vedle ní.
Její zranění byla hlubší, než čekal, a to ho ještě více rozlítilo.

A když si uvědomil, že kdyby přišel jen o okamžik později a její srdce by se zastavilo, vzedmula se v něm vlna vzteku tak prudce, že se mu na kůži rozžehly zlaté trhliny.

„Tohle se už nebude opakovat…postarám se o to.“ Zašeptal, a v tu chvíli do pokoje vběhla vyděšená Miriela.

„Pane… já… já jsem ji neochránila…“ vydechla, a s pláčem padla na kolena, „Omlouvám se… milost…“

„Zvedni se…trest ne nečeká!“ Zavrčel Varath. Moc dobře věděl, že obyčejná Umbranka neměla sebemenší šanci se dračím princeznám ubránit.

 „Děkuji pane…“ Zašeptala Miriela se slzami v očích, a klaníc se pánu podsvětí až k zemi, vycouvala z pokoje.

„Děkuji vám, můj pane. Kdybyste jste nepřišel…ne…nepřiletěl…“ vykoktala Elowen, když se za služebnou zavřely dveře, „Byla bych…tedy…“ Zašeptala a zčervenala až ke kořínkům vlasů.

Varath se setkal s blankytně modrým pohledem jejích očí, a na okamžik zapomněl na všechno…
Na princezny. Na palác. Na podsvětí. A dokonce i na vlastní hněv.

„Ty…nebála ses mě?“ Řekl po několika dlouhých vteřinách a udiveně povytáhl obočí.
 Uvědomil si totiž, že se ho toto křehké a slabé stvoření bálo méně než kdokoliv, kdo ho dosud viděl v jeho dračí podobě. A neexistoval nikdo na světě, kdo by se Dračího krále nebál. Dokonce ani jeho otec.

„Ne…cítila jsem, že mi nechcete ublížit…ale že mne chcete ochránit, můj pane,“ zašeptala a celá zrůžověla, „Vlastně…nikdy jsem neviděla nic tak…tak…krásného…můj pane…“

„Krásného?“ Vydechl Varath nevěřícně, a nepatrnou chvíli na ni zůstal hledět téměř bez hnutí.
Ještě se mu nestalo, aby mu někdo řekl, že je krásný.

„Ano…jako drak jste krásný…můj pane.“

Varath cítil, jak mu cukl koutek úst, a dokonce měl nutkání ji trochu pozlobit.

„Jenom jako drak? V lidské podobě se ti nelíbím?“ Lehce povytáhl obočí, jako kdyby ho její slova skutečně zaskočila.
Elowen zrudla ještě víc, ale neuhnula pohledem, a to ho znovu naprosto ohromilo. Ta její odvaha, která se objevila vždycky v okamžiku, kdy by se měl člověk bát.

Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, ale pozdě si uvědomil, že to neměl dělat. Její vůně ho zasáhla jako rána bleskem.  Jeho magie se pohnula a jeho tělo se probudilo proti jeho vůli.

Najednou zatoužil po tom, zlíbat její rudé rty. Ještě chvíli se na ni bez hnutí díval, a pak se začal pomalu, centimetr po centimetru sklánět.

Nemohl si pomoci… jako kdyby ho něco táhlo, a on to nedokázal zastavit.

Její vůně ho obklopila jako teplý závan a na okamžik měl pocit, že se svět kolem nich zastavil.

„Elowen…“ vydechl tiše, skoro neslyšně.

A pak se to stalo…

Jeho rty se lehce dotkly těch jejích. Jemně a opatrně, jako kdyby se bál, že pakliže dá prostor své vášni, ublíží ji.

Nebyl to polibek plný vášně. Ani nebyl prudký a dravý, jak to měl rád…ale přesto měl sílu, která mu projela celým tělem jako nůž.

Dívka se mu lehce podřídila.
Cítil její touhu a slyšel její divoce bušící srdce. Poznal, že po něm touží…a ta skutečnost ho naprosto zasáhla.

Ona byla člověk, a člověk přeci nevydrží vášeň a žár jeho milování.

V tu chvíli se od ní odtáhl tak prudce, jako kdyby ho zasáhl blesk.

Ještě chvíli seděl bez hnutí, a dívaje se do její tváře, se snažil dostat svůj dech pod kontrolu.

Pak zvedl ruku a přejel jí nad jejími zraněními. Světlo se rozlilo po její kůži a rány zmizely, jako kdyby nikdy neexistovaly.

A než Elowen stihla cokoliv říct, vyskočil na nohy, a vyběhl z místnosti tak prudce, že se dveře rozrazily o stěnu a jeho žár ještě dlouho vibroval ve vzduchu.