Varath vyběhl z pokoje tak prudce, až se dveře zarazily o stěnu. Chodbou se nesl jen dozvuk jeho kroků a žár, který se mu valil pod kůží jako rozbouřený oheň. Zastavil se až u prvního sloupu, opřel se o studený kámen a zhluboka se nadechl.
 Ale okamžitě toho litoval… její vůně mu stále ulpívala na kůži.

„Proč jsi utekl?“ ozvala se v něm jeho dračí podstata, jako vzdálené dunění.

„Mlč.“

„Bál ses o ni.“ zavrčel hlas z hlubin jeho magie.

„Byla zraněná,“ procedil Varath mezi zuby.

„A ty jsi ji políbil.“

„To byla chyba.“ Vydechl bůh podsvětí a zavřel oči. Ten krátký dotek jejích rtů mu stále hořel na rtech.

 „Nebyla,“ odpověděl drak klidně, „Chtěl jsi to.“

Varath se odlepil od zdi, jako kdyby ho něco bodlo. „Je člověk, nezvládla by mě. Jsem bůh podsvětí!“

„Nebála se,“ připomněl mu drak.

„To nic neznamená,“ zavrčel, ale moc dobře věděl, že ano. A věděl to od chvíle, kdy mu ji Voltazar položil k nohám.

A i když si to zprvu za žádnou cenu nechtěl přiznat, jedno bylo jisté, Voltazar se nikdy nemýlí.
A nemýlí se ani jeho drak.

Však jen proto se jeho dračí podstata probudila. Tiše v něm dřímala celé dlouhé a nekonečně věky a čekala, až se objeví ta jediná, která je mu souzena. Jeho družka.

„Ale ona je člověk…“ zašeptal znovu do ticha, „Nemůžu si vzít její panenství…nepřežije žár mého těla. Nepřežije mou vášeň, a už vůbec nemůže zvládnout mou neutišitelnou touhu.“ Zavrčel naštvaně, protože věděl, že jeho druhé já si myslí něco jiného.

„Je to tvoje družka,“ ozval se znovu dračí hlas v jeho hlavě, „A ona je ta jediná, která dokáže porodit tvého dědice.
Jediná, která tvou nekonečnou touhu konečně dokáže utišit.
Jen vyvolená se může spojit s Dračím králem.“

Varath zavřel oči, opřel čelo o kamennou stěnu a vztekle zaklel.
Žár pod jeho kůži se bouřil, a na těle se mu objevovali další planoucí trhliny.

„Mlč,“ procedil, i když věděl, že zbytečně.

Jeho druhá podstata se probudila kvůli ní, a on to věděl. Najednou se cítil, jako kdyby mluvil s částí sebe, která ho zná lépe než on sám. Jako kdyby mluvil s osudem.

„Nemůžeš před ní utéct,“ ozvalo se tiše v jeho hlavě, „Je to tvá družka. Tvůj osud.“

„Je člověk,“ zopakoval, jako by se snažil přesvědčit sám sebe. „Je slabá a smrtelná.“

„Tak ji přeměň.“

Varath ztuhl. Ta slova ho zasáhla víc než cokoliv jiného.

„Jen vyvolená dokáže unést tvou moc,“ pokračoval hlas z hlubin jeho magie. „Jen ona dokáže utišit žár, který tě spaloval celé věky, a které nedokázalo utišit ani tisíce dračích princezen.“

„Dost,“ zavrčel Varath a prudce otevřel oči.

Drak se stáhl, ale on věděl, že není cesty zpět, protože prastaré dračí pouto se aktivuje jen tehdy, když drak ucítí krev bytosti, která je pro něj osudová.

Drak si pouto nevybírá…pouto si vybírá draka.
Je to instinkt. Je to síla, která se nedá zlomit, a on ji právě pocítil.