V trůnním sále bylo nezvykle ticho. Až příliš.

Bůh podsvětí chodil naštvaně sem a tam… jako šelma v kleci. Jeho magie se mu pod kůží chvěla, jeho byl žár neklidný a jeho temnota se plazila po zemi, jako varování.

Umbranští strážci stáli u stěn, ale neodvážili se ani pohnout. Vzduch vibroval žárem, který se šířil od jejich pána jako neviditelná vlna.

„Co se to kruci děje?!“ zavrčel tiše, ale jeho hlas se odrazil od stěn jako hrom.

Zastavil se u sloupu, opřel se o něj a zavřel oči. V hlavě se mu znovu a znovu vracel obraz její tváře. Její zrychlený dech a její rty. Ten okamžik, kdy se ho dotkla a kdy ji políbil.

A pak ten okamžik, kdy utekl…

„Proč jsem to kruci udělal?!“ procedil mezi zuby. Odpověď ale neznal, a to ho děsilo víc než cokoliv jiného.

Nejvíce ho ale děsil fakt, že celou noc nezamhouřil oči, a že na ni ani na jediný okamžik nedokázal nemyslet. Na ni…na obyčejnou lidskou bytost.

„Kruci!“ Vyštěkl, a praštil naštvaně do jednoho ze sloupů tak, až se celé podsvětí zachvělo.
Jeho žár se znovu nekontrolovatelně zvedl, a strážci se stáhli ještě víc ke stěnám. Varath si toho ale nevšímal, nevnímal nic, jen ten chaos uvnitř sebe.

Krok za krokem se znovu rozešel místností, když se náhle velké dveře sálu otevřely.

„Tak koukám, že jsem přišla právě včas.“ Ozval se zvonivý Ariadnin smích.

Varath se udiveně zastavil v pohybu. Už se nadechoval k tomu, že každého velmi rychle vyprovodí z místnosti, když zůstal překvapeně stát.

„Co sakra tady dělá bohyně lásky?!“ Vyštěkl naštvaněji, než by chtěl,
„Tady…v podsvětí, sestřičko?“ Řekl už o mnoho přívětivěji.

„To musím mít důvod, abych přišla navštívit svého nejoblíbenějšího bratra?“ Usmála se a ve stejnou chvíli se mu vrhla kolem krku.

„Nejoblíbenějšího?“ odfrkl si, „To říkáš pokaždé, když něco potřebuješ.“ Trochu se zamračil, když ho políbila na tvář, protože mu bylo jasné, že se snaží nakouknout do jeho duše.

Jenže co by bohyně lásky hledala v té jeho? V duši samotného pána pekel?

„Možná. Ale tentokrát jsem nepřišla kvůli sobě.“ Mrkla na něj, protože přesně tohle čekala.

„Tak kvůli komu?“ zavrčel netrpělivě.

„Kvůli tobě.“ odpověděla ledabyle a změřila si Varatha pohledem.
 Bylo jí jasné, že Bůh Podsvětí si nikdy nepřizná tu skutečnost, že se zamiloval.

Ale ona to cítila moc dobře. Už nějakou dobu cítila změnu, která se děje v duši jejího bratra, i když moc dobře věděla, že on si to nikdy nepřizná.

 „Cože?!“ téměř vykřikl překvapením, „Kvůli mně? To nevím proč.“ Zamračil se, a Ariadna se nahlas rozesmála.
Tak moc se snažil sám sobě si namluvit, že k té dívce nic necítí, ale jeho podvědomí mluvilo za něj. Však proč by se jinak divil tomu, že ho přišla navštívit?

Kdyby přeci neskrýval lásku, co měl v srdci, neměl by strach z bohyně lásky.

 „Co to má znamenat?“ Zamračil se znovu Varath, když viděl Ariadnin rozesmátý obličej.

„Že se měníš,“ odpověděla prostě. „A že to není jen tvoje magie.“

 „Neměním se.“

 „Varathe… já jsem bohyně lásky. Já poznám, když se něco dotkne duše kohokoliv… i té tvojí.“

 „Přestaň.“ Zavrčel, a žár jeho těla ještě více zesílil.

„Nemůžu, protože to cítím pořád. Silněji než včera. A dokonce silněji než dnes ráno.“

 „Ariadno… já nevím… o čem mluvíš.“ Řekl pomalu, a s důrazem na každé slovo, jako kdyby mluvil k dítěti.

„Já vím…a právě proto jsem tady, bratříčku. Musím být u toho…ať už se děje cokoliv.“