Elowen seděla na okraji postele, v rukou držela sklenici s vodou, a upřeně zírala před sebe. Nevnímala ale nic. Nevnímala ani jídlo na stolku…nic… kromě toho jediného okamžiku, který se jí pořád vracel…

Jeho ruce, které ji držely, jako kdyby byla něco vzácného. Jeho horké rty a jeho žár, který ji neublížil.
Přejela prsty po rtech…pořád byly horké, a stále cítila jeho dotek. I jeho vůni neustále cítila ve vzduchu.

A pak ten okamžik, kdy utekl.

„Elowen?“ ozvala se Miriela tiše ode dveří, „Jsi v pořádku?“

Elowen se na ni ani nepodívala. Snad ji ani neslyšela, a Miriele se potvrdilo to, co si myslela už několik dní… zamilovala se.
A i když to chápala…měla z toho strach. Přeci jen…Elowen byla jen člověk. Křehká lidská bytost, a on…Bůh Podsvětí.

„Musím ho vidět,“ Odpověděla po několika dlouhých vteřinách a vyskočila na nohy.

„Elowen… dneska je fakt divnej. Celý podsvětí se před ním schovává.“

„Já ale nebudu, Mirielo,“ vyhrkla Elowen a podívala se Miriele do očí, jako kdyby v nich hledala pochopení.

Moc dobře věděla, na co Miriela myslí, ale ona se ho nebála. A nebála se ho od prvního okamžiku, když ho spatřila… ačkoliv by jistě měla.
A jestli nějaký strach přeci jen cítila, zmizel v okamžiku, kdy ji zachránil. Kdy se o ní bál.

„Tak dobře. Ale půjdu s tebou.“ Povzdechla si nakonec Miriela, když nabyla dojmu, že s ní stejně nic nesvede.

Společně vyrazily chodbou, která se zdála temnější než včera. Jako kdyby podsvětí reagovalo na náladu svého pána.

Když se přiblížily k trůnnímu sálu, Elowen ucítila něco zvláštního. Chytla se za srdce a zhluboka se nadechla. Najednou měla pocit podivného příjemného tepla na hrudi.
Neměla ani tušení, že to Bohyně Lásky se právě usmívá nad pocitem, který v sobě skrývá.

A pak se dveře sálu otevřely samy…

Elowen zůstala na moment nehybně stát, jako kdyby jí nohy přirostli k zemi.

Uvnitř stál Varath…bez hnutí… a jeho žár se prudce zvedl, jako by ho něco bodlo.
A vedle něho dívka tak krásná, až ucítila, že se jejím nitrem převalila vlna žárlivosti.

„Vstup…“ řekla Ariadna, a po tváři jí přejel úsměv poznání. Ihned pochopila, že ta dívka žárlí.

Elowen udělala několik kroků, a najednou jí došla slova. Věděla přesně, co chce Varathovi říct, ale právě nyní se na ni díval tak, jako kdyby přemýšlel, jestli je vůbec skutečná.

„Tak ty jsi Elowen,“ usmála se Ariadna a Varath ztuhl, jako by ho někdo udeřil do hrudi.
„Vítám tě,“ pronesla. „Smrtelnice.“

Elowen se nadechla, ale nevěděla, co říct. Nevěděla, kdo to je. Nevěděla, proč se na ni dívá tak… zvláštně.

Ariadna se zastavila jen krok od ní a její světlo se stáhlo. Ale přesto působila jako něco, co do podsvětí nepatří. Jako světelná krása v hluboké noci.

„Kdo… jste?“ vydechla konečně Elowen a Ariadna se usmála.

„Jsem Ariadna…Bohyně Lásky…“

„Tedy…jeho …sestra?“ Zašeptala Elowen a okamžitě zrudla až ke kořínkům vlasů. Neodvážila se na Varatha najednou ani pohlédnout.

„Ariadno, nech ji být!“ Vyštěkl Varath tak prudce, až se strážci u stěny přikrčili.

„Neboj se,“ řekla tiše. „Neublížím ji.“ Odpověděla, a aniž by se na něj podívala, cítila, jak se napjal. Cítila, jak urputně bojuje s tím, co právě nyní…v přítomnosti té dívky cítí ještě silněji.

„Cítíš to?“ zašeptala bohyně lásky a natáhla ruku proti Elowen.

„Co mám cítit?“

„To, co cítí on.“

Varathova temnota se náhle stáhla jako šelma, která ucítila hrozbu. Jeho žár se prudce zvedl.
„Ariadno!“ zavrčel. „Přestaň!“

„Nemůžu, protože to není moje… jsou to vaše pocity.“

Elowen ucítila, jak se jí zadrhl dech. Nevěděla, sice co to znamená, ale její srdce se rozbušilo tak silně, že to slyšela i ona sama.

„Jsi odvážná,“ řekla bohyně zamyšleně, „A silnější, než si myslíš.“

„Já…nechápu…“ Vykoktala Elowen.

„Co nechápeš? Co tě tak silně táhlo přijít sem?“ Ariadna naklonila hlavu na stranu, „Protože on tě zavolal.“

Varath ztuhl. A Voltazar, který celou dobu ležel v roku místnosti a spal, se otočil, a udiveně vyvalil oči.

Elowen se tázavě podívala na Varatha, ale jeho pohled byl temný, žhavý a zmatený. Jako by se snažil popřít něco, co už dávno hoří.

„Já… jsem tě nezavolal,“ vydechl tišeji, než chtěl.

„Ne slovy…ale duší.“ Řekla bohyně, a Varathova magie se zvedla jako bouře.

„Ariadno!“ zahromoval bůh, „Přestaň hřešit na to, že tě mám rád! Mohlo by se totiž lehce stát… že na to zapomenu!“

„Neboj se,“ řekla Ariadna k Elowen, aniž by se k bratrovi otočila, a teatrálně mávla rukou, „Nic ti neudělá.“

Elowen nechápavě povytáhla obočí, a pak se podívala na Varatha. A poprvé od toho polibku se jejich oči setkaly.

Varathův žár se náhle…jako na povel stáhl. Jeho temnota se ztišila a jeho dech se zadrhl.

A kletba… někde daleko, v hlubinách osudu… se nepatrně pohnula.