Severní Jutské kraje
Panství Haldrenfjord
Den, kdy se s dívky stala žena a změnila taktiku

Astrid stála před zrcadlem a zapínala si šněrování na šatech. Ale tentokrát to nebylo to bezmyšlenkovité oblékání, jako obyčejně. Prsty se jí sice třásly, ale ne strachem...spíš vztekem.

A možná i tím zvláštním druhem odhodlání, které v ní vyklíčilo někdy během těch tří dnů, kdy byl pryč.

Tři dny. Tři zatracené dny plné strachu o něj. A dnes byl už čtvrtý den večer, a ona ho ještě neviděla.

Věděla, že se vrátil. Eldar jí to řekl tak opatrně, jako by se bál, že se na něj vrhne...a buďto ho umačká štěstím, nebo zabije.

A možná měl pravdu. Právě teď totiž měla na něj takový vztek, že by ho nejraději praštila něčím po hlavě, aby se mu rozsvítilo...

Celý den se před ní totiž schovával. Zamknul se ve své komnatě a tvářil se, že neexistuje.

A ona?
Ona měla sedět a čekat, až se uráčí ukázat?

„To určitě," procedila mezi zuby a utáhla si šněrování tak pevně, až jí to skoro vyrazilo dech.

V pokoji bylo ticho. Jen praskání ohně v krbu a její vlastní kroky, když přešla k oknu. Venku se stmívalo, obloha byla těžká a šedá, jako by se chystala bouře. A možná ano. Jen ne ta venku.

„Schovávej se, jak chceš," zamumlala si pro sebe, když si uhladila sukni. „Ale dnes večer přijdeš na večeři. A já tam budu."

A nebude tam jako ta dívka, která seděla u okna a čekala, až se vrátí, a která se rozplakala, když odjel...
...která čekala na to, že konečně pochopí, že ona ho miluje...
...a která čekala na to, že si on sám přizná, že ji miluje tak moc, že by kvůli ní bez váhání zemřel...

Ne, dnes tam půjde jako žena, která přesně ví, co chce a nikdy se toho nevzdá.
Jako žena, která si už dávno vybrala svého budoucího muže.

„Tak to mě ještě neznáš, regente," zamračila se na sebe do zrcadla a přejela si dlaní po hladké látce šatů. „Jsi tvrdohlavý jako horský býk...ale já jsem horší."

V očích jí blýsklo něco, co tam ještě před pár dny nebylo. Ne ta dívčí nejistota, nebo strach, ale jistota a odhodlání bojovat o to, co je její.

„A víš, co je na tom nejlepší?" zašeptala k vlastnímu odrazu, jako by mluvila přímo k němu. „Tu tvrdohlavost mám od tebe. Ty jsi mě to naučil."

Povytáhla bradu.

„Takže jestli jsi odhodlaný mi odolat, tak já jsem odhodlaná ti to nedovolit."

V krbu zapraskalo poleno a oranžové světlo jí sklouzlo po tváři. Na okamžik se zastavila, jako by ji něco napadlo.

„Chceš boj?" zamumlala. „Dobře. Tak bude boj. Ale vítěz...budu tentokrát já."

A tentokrát nebudu bojovat fér, prolétlo ji hlavou, ale zbraněmi, kterým žádný muž neodolá. Ženskými zbraněmi, regente!

Ne že by tedy věděla, jak je použít...ale plán měla. A přesně věděla, ke komu půjde o radu.