Leif stál u truhly a snažil se obléct košili, ale prsty ho pálily tak ostře, že mu cukaly v kloubech.

Pokusil se zachytit koženou tkanici u krku košile, ale prsty mu cukly bolestí. Tkanice mu vyklouzla a on zaklel nahlas...

„Do prdele..."

Kůže na rukou byla rudá, popraskaná, a místy zčernalá od mrazu. Brynhild mu obvazy sundala před hodinou... prý to musí dýchat. A on jí věřil. Ale teď by dal cokoliv za to, aby je měl zpátky.

Zkusil to znovu, pomaleji, ale bolest mu projela až do předloktí.
„Skvělé," zavrčel. „Opravdu skvělé."

Opřel se o stůl a na okamžik zavřel oči. Byl unavený, promrzlý a k smrti vyčerpaný tak, že se mu podlamovala kolena.

A přesto věděl, že dnes večer už se schovávat nemůže.

Ne že by se tedy schovával...to si opakoval celý den dokola...jen... potřeboval ticho.

Ale pravda byla jiná...utíkal. A věděl to.

Znovu se podíval na své popálené ruce a povzdechl si. Bolest dokázal snést. Zažil o mnoho horší a vážnější zranění z boje...ale toto mu připomínalo to, že ji mohl ztratit.

A to jediné, by nikdy nepřežil. Teď už to ví. Už si přiznal že ji miluje, ale zároveň sám sebe ujistil v tom, že to nikdy nemůže přiznat jí.

Ona byla dědička panství Haldrenfjord. Byla urozená. Byla jeho chráněnkou, ale hlavně byla dcerou muže, který ho vychoval, a kterému dal své slovo.

Celé tři dny a tři noci si stále dokola opakoval, že jeho láska je od začátku odsouzena k záhubě...
...že je jen than, správce, regent, jen muž, který tu drží panství, dokud ona nedospěje. Nic víc, a ani nic míň.

Je jen mužem, který přísahal jejímu otci, že ji ochrání, povede a jednou jí vše předá.

A v den, kdy se vdá, on před ní poklekne, složí jí panství do rukou...
a odjede.

Musí, protože se nebude dívat na to, jak ji v náručí drží jiný muž. Jak se na něj usmívá. Jak mu patří.

To by nepřežil. To věděl s jistotou, která ho děsila víc než mráz v horách. Než samotná smrt.

Ztěžka usedl na lavici, aby si nazul boty. To ovšem bylo snad ještě horší než zavázat si košili.
Povzdechl si a pohlédl k oknu. K horám...ze kterých se v noci vrátil jen proto, aby splnil svůj slib jarlovi Eirikovi...

Z hor, ve kterých by jiný muž zmrzl už první noc.
V noci bylo dvacet pod nulou, vítr řezal jako nůž a sníh mu sahal po kolena.
Ale on to zvládl. Byl zvyklí na horší podmínky.

První noc našel staré strážní stanoviště... kamenný přístřešek bez dveří, jen tři stěny a zbytky ohniště.
Druhou noc spal u koně, přitisknutý k jeho teplu, zabalený v plášti, zatímco venku zuřila vánice.
Třetí noc... tu už nespal vůbec. Jen seděl, díval se do ohně a snažil se přesvědčit sám sebe, že to, co cítí, je slabost. A že slabost si nemůže dovolit.

„Výborně," procedil skrz zuby, když se mu konečně podařilo natáhnout boty, „Ještě se tam objevím jako mrzák."

A když se konečně zvedl z lavice, došlo mu to všechno naplno tak, až se musel znovu opřít o stůl...
Nebyla to únava, co mu stahovalo hrdlo. Nebyl to mráz, co mu zalezl pod kůži. A nebyla to ani bolest v rukou, co mu zvedala žaludek...

Byla to představa, že ji uvidí.