V hodovní síni bylo teplo. V krbu praskal oheň a světlo loučí a svíček osvětlovalo celou místnost.

Brynhild připravila menší hostinu, na Leifovu počest. Samá jídla, která měl rád: pečené jehněčí s česnekem a tymiánem, uzený losos na dřevěné míse, chléb z ječmene a žita, máslo s bylinkami, kvašenou zeleninu, hustou polévku z kořenové zeleniny a masa, medovinu, která voněla po skořici a jalovci, a k tomu mísu sušených jablek a ořechů.

Všichni už seděli u stolu a čekali na Leifa. Dokonce i Astrid už v klidu seděla na svém místě. Až podezřele v klidu..., z čehož byli všichni přítomni značně nervózní.

Jenže Astrid měla plán. Velice dobře pochopila, že se jí Leif rozhodl stranit.
A také pochopila, že kdyby mu nadbíhala a domáhala se pozornosti, že by to jen zhoršila.

Musela na to jít chytře...

Byla dědičkou panství. A jako taková, měla samozřejmě umět všechno, co patří k vedení rodu. Však ji Leif už od dětství učil lukostřelbu, souboj s mečem, čtení stop, až po jízdu na koni od chvíle, kdy sotva dosáhla na třmen.
Musela ovládat všechny rituály, zákony a povinnosti paní panství. Jenže teď, když už není dítě, přichází na řadu to, co se učí ženy: obranu proti muži, únik ze sevření, vyproštění ze zápěstí, práce s váhou těla.

To je výcvik, který může vést jen regent, muž odpovědný za její bezpečí. Mohla by samozřejmě požádat Eldara nebo kohokoli jiného, ale ona požádá jeho.

A on to nemůže odmítnout... je to jeho povinnost.

Dveře se náhle otevřely a do síně vstoupil Leif Arensson. Na okamžik se zastavil na prahu, jako kdyby přemýšlel, zda by si to neměl raději rozmyslet, pak ale vykročil vpřed.

Vypadal unaveně. Jiný muž by v jeho situaci sotva stál, ale jemu to nic neubralo na jeho síle, ani na jeho mužství, které z něj vždycky vyzařovalo.

Měl na sobě čistou lněnou košili, tmavý vlněný kabátec přepásaný koženým opaskem, a lehký vlněný plášť přehozený přes ramena, sepnutý jednoduchou broží.

Vlasy měl stažené dozadu, ale pár pramenů mu spadlo do čela... a ruce, i když je skrýval v záhybech pláště, zůstávaly rudé, popraskané a bolestivě ztuhlé.

Když usedl na své místo u stolu, všichni ztichli.

„Omlouvám se za zdržení," řekl prostě a pokynul rukou k hodování.

Ragnar si odkašlal. „Hlavní je, že ses vrátil," pronesl smířlivě, ale v jeho hlase bylo slyšet, že by rád věděl víc. Moc dobře ale chápal, že si musí počkat, až budou sami.

„My všichni jsme rádi že jsi zpět, Leife..." Pronesla Astrid takovým tónem hlasu, že k ní všichni překvapeně vzhlédli, „A děkuji ti..., za to, cos udělal. A za to, že ses vrátil."

V jejím hlase nebyl ani náznak sentimentu. Ani výčitka. A ani prosba. Byla to slova dědičky rodu, která děkuje svému regentovi... a zároveň mu tím bere možnost se stáhnout, nebo se před ní schovat.

Leif něco jen zamumlal do talíře, ale bylo znát, že si trochu oddychl. Samozřejmě čekal, že se k němu hned vrhne, že ho po příchodu zasype výčitkami, prosbami a naléháním, temperamentem sobě vlastním...
Jenže ona mlčela. Seděla rovně a klidně. Až podezřele klidně.

Což se mu ale najednou zdálo snad horší než jakákoliv slova.

Hostina probíhala až podezřele klidně. Leif jedl pomalu, s hlavou sklopenou, jako by doufal, že splyne se stínem za sebou.

Eldar občas prohodil nějakou poznámku a Ragnar zavtipkoval, ale všichni cítili, že se něco děje.

„Mimochodem, Leife...," začala Astrid klidně, aniž k němu zvedla oči. „Až se ti ruce zahojí, chtěla bych, abys mě konečně naučil to, co se učí ženy. Obranu, úniky, všechno, co k tomu patří. Už nejsem dítě."

Ragnar zvedl hlavu. Eldar přestal žvýkat a Leif ztuhl, a lžíce mu zůstala viset ve vzduchu.

„Ale vím, že teď to nejde," pokračovala klidně, jako by si nevšimla, jak se Leif tváří, „Počkáme. A nejprve oslavíme Jól. Letos bych chtěla slavit Jól tradičně. Tak, jak se sluší na náš rod."

Ragnar se zarazil uprostřed pohybu a Eldar zvedl obočí. Něco takového nečekali. Jen Brynhild se usmála pod vousy.
Pochopila totiž, kam tím Astrid směřuje...

Jól byl totiž svátek, který se slavil společně...

Několik posledních let ho však neslavili proto, že se tomu Leif vyhýbal. Tradiční Jól znamenal sedět blízko u jednoho ohně, sdílet rituály, dotýkat se při obětinách, držet se za ruce při přáních do nového roku, políbit se... a to bylo přesně to, čemu se poslední dva roky vyhýbal.

Leif se bál té blízkosti, bál se toho, co by na něm bylo vidět, a tak se vždycky vymluvil na povinnosti nebo se držel stranou.

A Astrid to věděla. Protože Jól je jediný čas v roce, kdy se nikdo nemůže schovat a zároveň jí to nemůže odmítnout.

≈≈≈

Jól byl ve skutečnosti jeden z nejdůležitějších svátků starých Seveřanů.

Byl to největší zimní svátek roku, trval obvykle 12 nocí a začínal kolem zimního slunovratu (přibližně 20.–23. prosince).
Nebyl křesťanský... byl to pohanský svátek světla, návratu slunce, rodiny a předků.

Byl to čas, kdy se rod musel sejít u jednoho ohně, obětovat bohům, vzpomínat na předky, sdílet jídlo, přípitky a společné rituály.

Nebyla to volitelná slavnost ani zábava... byla to povinnost rodu, tradice, kterou nikdo nesměl porušit.

A protože se při Jólu sedělo blízko, držely se ruce při obřadech, líbali se, a lidé byli spolu od rána do noci, byl to pro Leifa vždycky nejtěžší čas v roce. Astrid to ví... a právě proto na tradiční oslavě trvá.