Leif vstal ještě za tmy, dlouho předtím, než se v síni ozval první krok. Tři dny byl pryč a panství mezitím běželo bez něj ...což znamenalo jediné: práce se na něj sesypala jako lavina.

Než se ostatní vůbec probudili, už procházel hradby, kontroloval brány a vyslýchal stráže, jestli se v okolí neobjevily cizí stopy. Potom zamířil do stájí, kde bylo třeba zkontrolovat koně, zásoby sena a opravy, které mezitím probíhaly.

V ovčíně řešil nemocné jehně, ve skladech počítal sudy s obilím a v kuchyni vyslechl Brynhild, která mu hlásila, co všechno bude potřeba připravit na Jól.

A to byl teprve začátek. Ještě, než se rozednělo, čekala na něj fronta lidí s prosbami, stížnostmi a problémy, které se za jeho nepřítomnosti nahromadily.

A nad tím vším visela povinnost, které se nevyhne... povinnost být po boku Astrid během Jólu, ať chce nebo ne.

„Tak tady jsi," ozval se za jeho zády hlasitý, rozesmátý Ragnarův hlas. „Myslel jsem, že jsi zase prchnul do hor."
Leif se na něj ani neotočil. „Mám plno práce..." zabručel a dál se věnoval tomu, co měl před sebou.
„No jasně," ušklíbl se Ragnar a plácl ho po zádech, „Ale mě neobalamutíš. Docela se ti to hodilo, viď? Aspoň máš výmluvu, proč ses neukázal na snídani."
Leif se prudce otočil. „Přišel jsi mi dávat rady?!" vyštěkl, ostřeji, než zamýšlel.

Ragnar ale jen pozvedl obočí, jako by přesně tohle čekal, a založil si ruce na hrudi. „Rady? Ne. Jen ti připomínám, že když se někdo tři dny neukáže, lidi si začnou něco myslet."

Leif si odfrkl a otočil se zpět k práci, ale bylo vidět, jak mu cukla čelist. Ruce měl ztuhlé, popraskané a každé zvednutí sudu nebo otevření vrat mu dalo víc práce, než by přiznal.

„A taky," pokračoval Ragnar nevinným tónem, který nevěstil nic dobrého, „že Astrid už je vzhůru. A že se ptala, kde jsi."

Leif ztuhl uprostřed pohybu. Jen na okamžik, sotva znatelně, ale Ragnar to viděl.

„Řekl jsem jí, že pracuješ," dodal Ragnar a pokrčil rameny. „Což je pravda. Jen... ne tak úplně důvod, proč ses vyhnul snídani."

„Nemám čas řešit Astrid," zavrčel.

„To asi budeš muset," odvětil Ragnar tišeji, „Jól se blíží. A ona to myslí vážně...a kromě toho...myslím, že sis to právě tím, že jsi na snídani nepřišel, pěkně zavařil..."

„Jak to kruci myslíš?!"

„No...mám pocit, že se zřejmě rozhodla, že tě o hladu nenechá. Takže každou chvíli..."

„Dobré ráno, Leife," ozval se hlas za jejich zády, až sebou oba muži trhli, „Doufám, že se dobře vyspal."

Leif se prudce otočil, ale sotva ji spatřil, jeho výraz ztuhl. „Dobré ráno," zabručel neochotně. „Mám ještě práci." Otočil se zpět ke stohu sena, jako by doufal, že tím celá věc skončí.

Jenže neskončila.

„Vím, že máš," řekla jemně, ale s tím výrazem, který mu vždycky zvedl tlak. „A právě proto jsem ti připravila snídani."

Leif se zarazil v pohybu. Pomalu se otočil zpět, jako by se bál, co ještě uslyší. „Cože?"

Ukázala směrem k okraji dvora, kde pod starým dubem ležela rozprostřená vlčí kožešina, dřevěná mísa s teplým chlebem, medem, sýrem a džbán s horkým nápojem. Vypadalo to... až příliš domácí. A příliš intimní. A až příliš všem na očích.

„Tam," řekla prostě. „Přinesla jsem snídani. Pro nás oba."

Ragnar vedle něj potlačil smích tak špatně, že to skoro zabolelo.

Leifovi cukla čelist. „Astrid... já... mám práci."

„A já vím," přikývla, jako by přesně čekala tuhle výmluvu. „Proto jsem přišla za tebou. Posnídáme tady. V klidu. A při tom probereme přípravy na Jól."

Leif se na ni podíval, jako by právě slyšel rozsudek. Pak se rozhlédl kolem. Lidé se nenápadně dívali. Někteří se tvářili, že pracují, ale uši měli nastražené. Už teď si šuškali.

A ona... ona chce, aby si sedl s ní. Na jednu kožešinu. Vedle sebe. Sám?

„Do háje..." uniklo mu tiše.

Astrid pozvedla obočí. „Něco je špatně?"

Leif polkl. „Tohle... není dobrý nápad."

„Je to snídaně, Leife," řekla klidně. „A povinnosti rodu nepočkají."

„Tak běž, příteli. Ať ti nevystydne." Uchechtl se Ragnar za jeho zády.

Leif ho probodl pohledem, který by skolil i medvěda, ale bylo pozdě. Astrid už stála u dubu, čekala, a všichni kolem věděli, že regent nemůže odmítnout paní rodu.

A on věděl, že je v pasti.
Snídat s ní. Na jedné kožešině. Před celým dvorem.

„Pro všechny bohy..." procedil mezi zuby a vydal se za ní.