Leif si povzdechl a začal se pomalu oblékat. První den slavností Jólu byl tu, a on byl snad ještě nervóznější než kdykoliv předtím.

A to měl právě za sebou nejstrastiplnější tři dny v životě...

Začalo to snídaní...
Když si vzpomněl na to, jak vedle ní sedí pod starým dubem na jedné vlčí kůži, polilo ho horko...byla to snad nejdelší půlhodina, jakou zažil.
Byla tak blízko něho, že cítil její vůni, a každičký dotek, byť nevinný, pro něj byla muka.

Zjistil totiž, že jeho kopí si už zcela postavilo hlavu...

Stačilo, aby se ho jen dotkla a jeho tělem se rázem rozlilo horko, a soustředilo se do míst v jeho rozkroku...a jeho kopí se hned probudilo k životu.

Mrzutě si odfrkl, když si uvědomil, že už dlouhé dva roky bojuje sám se sebou. Stále ovšem mohl namluvit sám sobě, že jeho city jsou nevhodné a zcela nemožné, protože je to stále jen dítě. Malá holka...

Jenže nyní už nebyla. Byla to žena...a to byl nepopiratelný fakt.

Její křivky byly nepřehlédnutelné. Někdy si říkal, že oč lehčí by to měl, kdyby nebyla tak krásně vyvinutá. Kdyby se její prsa tak nevyjímala ve všem, co si vzala na sebe, a kdyby její pozadí bylo alespoň o maličko menší...

„A do prdele!" Zaklel, protože jeho kopí právě vystřelilo vzhůru tak, že málem prorazilo látku v jeho rozkroku.

Však právě kvůli této své indispozici, kterou trpěl už pomalu pokaždé když mu byla nablízku, svou dlouhou tuniku až ani neodkládal. Měl totiž pocit, že by si mohl někdo všimnout, jak na něj dědička Haldrenfjordu působí.

Však mu stačilo, že si toho všiml Ragnar. Už mu ty jeho průpovídky lezly pomalu na nervy. Vlastně nevynechal jedinou příležitost k tomu, aby ho nějak nepopíchl...a kdyby to nebyl jeho přítel, už by mu dávno zakroutil krkem.

Nezbývalo mu pak nic jiného než navštívit Svalu, aby alespoň trochu ulevil svému tělu.

Jenže to byl poslední dobou také čím dál větší problém. Když k ní zašel ten den po snídani, protože se to napětí v jeho tříslech už nedalo vydržet...málem selhal.

Svala byla jako vždy...pozorná a milá. Stále stejná, ale jeho kopí jako by rozeznalo rozdíl a nepostavilo se. Najednou to nešlo a on málem zpanikařil.
Naštěstí přišel na to, že když zavře oči a představí si že se miluje s Astrid, stane se víc než čilejším.

Nejhorší ale bylo, že si musel ulevovat i vlastními silami. Nemohl přeci běhat za Svalou pokaždé, když zatoužil po Astrid.

„U všech bohů!" Zaklel znovu a zadíval se ke svému rozkroku. Jeho erekce už začínala být čím dál bolestivější, protože od chvíle kdy se začal oblékat a připravovat na slavnost, myslel na ni. Což znamenalo jediné...

Opřel se o stěnu, zavřel oči a zhluboka se nadechl. Několikrát... snažíc se přimět své kopí k rozumu, ale nedařilo se.

Problém ovšem byl, že zanedlouho bude sedět vedle ní. Tak blízko, že uslyší její dech. Že ucítí její vůni a teplo její kůže...

Vztáhl ruku, rozvázal tkanici u kalhot a dotkl se svého přirození. Nahlas sykl, když ho vzal do své dlaně.

„Můj bože! Zač mne trestáš?!" Vydechl, obejmul svůj penis dlaní a začal s ní rázně pohybovat.

Víčka měl pevně sevřená a představoval si, jak se s ní miluje. Představoval si jak voní a jak chutná...

Dech se mu už dávno vymkl kontrole. Ztěžka dýchal a dlaní pohyboval čím dál intenzivněji. Stál přitisknutý ke zdi, s hlavou opřenou, se zavřenýma očima a snažil se ze všech sil přivézt k vyvrcholení.

Svůj penis pevně svíral v dlani a plynule pohyboval rukou sem a tam...
Tam a sem...a stále rychleji...
Stále intenzivněji, až se jeho pohyb stal téměř zuřivým...

Pokojem se rozléhalo jeho vzrušené sténání... až do doby, než nahlas vykřikl.

„A do prdele! Astrid!" Vykřikl, a horká sprcha jeho semene vystříkla až do středu místnosti.

Ještě nějakou dobu stál bez hnutí. Lehce se třásl a snažil se uklidnit svůj dech.
Konečně přišla úleva...alespoň na chvíli...

Jen na chvíli...protože věděl, že za pár minut vyjde z pokoje a tam bude čekat ona.