Když Leif spatřil Astrid... měl pocit, že mu na okamžik povolila kolena. Nečekal, že bude... taková. Tak nádherná.

Stála tam v šatech barvy hluboké červeně, které jí obepínaly pas a splývaly až k podlaze. Na ramenou měla lehký kožešinový plášť, bílý jako sníh, a vlasy jí padaly volně po zádech. Jen po stranách měla vlasy spletené do dvou tenkých copánků, propletených stříbrnou nití.

Leif cítil, jak se mu stáhl žaludek, a jak se mu zrychlil dech. Byla opravdu překrásná...ale jinak, než ji znával...
Nyní z ní vyzařovala hrdá, ženská krása, která ho zasáhla snad ještě více než její dívčí půvab.
Když k ní konečně došel, zastavil se, a o vlásek sklonil hlavu, přesně tak, jak tradice vyžadovala.

„Má paní..." zašeptal, ale v jeho očích bylo všechno, co nesměl říct nahlas.

V síni najednou zavládlo hluboké ticho. Takové, že bylo slyšet prasknutí pochodně u stěny.

Všichni se na ně dívali a čekali, co se bude dít.
Dívali se na dědičku Haldrenfjordu a na svého regenta. A v tom tichu bylo cítit úctu, očekávání...a snad i naději.

Leif byl totiž pro lidi z panství víc než jen regent...
Byl to ten, kdo je chránil, kdykoli hrozilo nebezpečí.
Ten, kdo vedl jejich muže do bitev a vždy šel v první linii.
Ten, díky komu se jejich synové, bratři a otcové vraceli domů živí.

Staral se o panství tak, že mu lidé věřili víc než komukoli jinému. Proto teď stáli tiše a sledovali každý jeho krok. Protože v hloubi duše měli všichni stejné tajné přání...Aby se jejich dědička vdala za něj, a rod zůstal v rukou muže, kterého si vážili.

Však si už dávno všichni všimli jiskření, které mezi nimi bylo. A kdykoliv se spolu někde objevili, potají je sledovali. Každý náznak jejich náklonnosti, pak během několika hodin rozšířil se krajem jako lavina.

A teď stáli proti sobě a celá síň čekala, co se stane dál.

V síni bylo takové ticho, že by bylo slyšet spadnout jehlu. Stařešinové se pohnuli směrem k Leifovi, aby mu předali posvěcené poleno, ale Astrid náhle udělala krok vpřed.

„Jsem dědička Haldrenfjordu," pronesla jasně, hlasem, který se nesl celou síní a všichni zpozorněli. Nikdo nečekal, že promluví.
„Za měsíc dosáhnu věku, kdy si musím zvolit muže. A jak velí tradice, bude se konat turnaj."

V síni to zašumělo a Astrid se zhluboka nadechla. To, co chtěla oznámit, bylo neobvyklé, ale ne nemožné. A jako dědička na to měla plné právo.
Moc dobře totiž chápala, co ji čeká, pakliže se o svou budoucnost nepostará sama.

„A jako vaše budoucí paní, mám právo výběru," pokračovala, a zadívala se do míst, kde stála Brynhild, „Takže bych chtěla dát svou zástavu."

V síni to zašumělo ještě hlasitěji. Brynhild mrkla potutelně na Astrid, a Eldarovi ihned došlo, že v tom jistě má prsty.
Všichni totiž věděli, co to znamená...
Pakliže dala dívka svou zástavu nějakému muži, znamenalo to její náklonnost k němu.
Znamenalo to, že si přeje, aby se turnaje také zúčastnil. A právě její zástava mu dává právo o ni bojovat, třebas by byl neurozeného rodu.
Ale co bylo hlavní...on to nemohl odmítnout.

„Dnes... tu stojím jen díky jednomu muži," pokračovala a Leif ztuhl. Nikdo v síni se ani nepohnul,
„Kdyby nebylo jeho, nebyl by Haldrenfjord tím, čím je. On nás chránil před nepřáteli. On vedl naše muže do bitev. On se staral o naše panství, když jiní selhali. A on..." na okamžik se jí zachvěl hlas, „...on naučil i mě, co znamená stát v čele rodu."

Astrid pozvedla bradu a zadívala se Leifovi do očí. Ten se ale ani nepohnul. Dokonce to vypadalo, že snad i zapomněl dýchat.

„A já dnes chci dát svou zástavu tomu, koho si přeji vidět na turnaji." Vydechla, a její pohled se setkal s Leifovým, „Regentovi Haldrenfjordu, Leifovi Arenssonovi."

V síni to rázem vybuchlo. Lidé radostně provolávali slávu, stařešinové ztuhli a Ragnar se začal radostí smát.

A Leif... ten vypadal, jako by ho zasáhl blesk.