Jakmile se za posledními lidmi zavřely těžké dveře, Leif konečně vydechl.
Napětí z něj spadlo tak prudce, že musel na okamžik položit ruce na stůl, aby se uklidnil.

Celý obřad byl jako na trní. Od chvíle, kdy mu přede všemi dala svou zástavu, snad vůbec ani nevnímal, co se okolo něho děje. Měl pocit, že všechno slyší jakoby zdáli a stále dokola mu znělo v hlavě:
Vybrala si mě. Přede všemi...
Jako toho, kdo za ni bude bojovat...
Jako toho, komu věří...
Jako toho, koho chce po svém boku...
Vybrala si mě. Ze všech mužů si vybrala mě.

„To... to nemůžu přijmout," vyhrkl Leif skoro vyděšeně, dřív, než kdokoli stihl promluvit.
„Nemůžu. Je to... je to její zástava. Dědiččina. To se... to se neodmítá, ale já..."

„Ale ty to odmítnout chceš," dokončil za něj Ragnar suše.
Opřel se o sloup, založil ruce na hrudi a pozvedl obočí. „Protože ji miluješ."

Leif zrudl tak rychle, že to bylo skoro komické.
„Drž hubu, Ragnare."

„Takže ano," ušklíbl se Ragnar.

Eldar se opřel o svou hůl a zadíval se na Leifa s výrazem, který říkal, že ho nic z toho nepřekvapuje.
Moc dobře věděl, co se mu honí hlavou. Pro něj to není jen turnaj, nebo jen zástava...V jejich kultuře to byl první krok k tomu, aby se stal jejím mužem...

Je to první krok k tomu, že by mohl být jejím. A toho se bojí víc než jakékoli bitvy.

„Slib jsi dal jejímu otci," připomněl klidně Eldar. „A slib je pro muže našeho rodu otázkou cti."

„Já vím," zavrčel Leif. „Právě proto to ale nemůžu přijmout."

„A právě proto to přijmout musíš," odpověděl Eldar stejně klidně. „Zástava dědičky se neodmítá. A už vůbec ne před celým rodem."

Brynhild přikývla.
„A navíc... všichni to viděli. Všichni to slyšeli. A všichni vědí, že jsi jediný muž, kterého by si přáli po jejím boku."

Leif sevřel kapesníček v ruce tak pevně, až mu zbělaly klouby.
„Tohle není hra," procedil. „Ona... ona neví, co dělá."

„Ale ví," ozval se tichý hlas ode dveří.

Všichni se otočili.

Astrid tam stála klidně, jako by celou dobu čekala, až se vypovídá.
„Vím přesně, co dělám," řekla a podívala se mu přímo do očí, „A čekala jsem, že to řekneš."

„Tys to čekala?!" Vyhrkl Leif nevěřícně, až mu málem přeskočil hlas, „Ty nevíš, co děláš, Astrid...já...já nemůžu..." hlas se mu zlomil a zamračil se na ni tak, že měla co dělat, aby se nerozesmála.

Zdál se ji tak roztomilý ve své nejistotě, že měla chuť ho obejmout a líbat a líbat...
Když před sebou viděla tohoto neohroženého vikinga...
Muže, který se nikdy ničeho nezalekl, a před kterým se nepřátelé křižují...
Muže, který ještě nikdy nebyl poražen v žádném souboji a který přežije i tam, kam se jiní bojí i vstoupit...
...a který je tak bezradný a vyděšený jen pomyšlením, že by ho někdo mohl milovat...
...že by někoho koho miluje, zase ztratil... zalila ji tak velká vlna něhy a lásky, až měla co dělat, aby potlačila slzy.

Jedno totiž věděla jistě...nikdy se ho nevzdá. A udělá všechno, aby tomuto tvrdohlavému mezkovi dokázala...že je lásky hoden. Protože přesně tomu on nevěří...
Nevěří, že je hoden její lásky.

„Ano, čekala," odpověděla klidně, a postavila se přímo proti němu, „A trvám na tom."

Leif zalapal po dechu a nevěřícně si odfrkl. Nemohl uvěřit svým uším.

Že je tvrdohlavá jako mula, to už věděl dávno. Ale cožpak nechápe, že on ji není hoden? Že dal jejímu otci slib, že ji najde vhodného ženicha?

„Nemůžu to přijmout," vydechl nakonec, a o krok od ní ustoupil. Její vůně ho totiž rozptylovala tak, že se nedokázal soustředit, „Nejsem ten, koho si zasloužíš."

„Mám jiný názor." Pokrčila ledabyle rameny.

„Jsem jenom regent, nic víc. Than panství."

„No a? To mi také nevadí." Povytáhla obočí a udělala krok k němu.

„Nejsem urozený. A ty jsi dědička rodu, Astrid!" Vyhrkl rychle, a zase o krok ustoupil.

„To mi také nevadí. Toto panství vedeš sám už dvanáct let od doby, co zemřel můj otec. A vedeš ho skvěle..."

Leif sevřel čelist. V očích měl směs vzdoru, strachu a něčeho, co se bál pojmenovat.
Ale pořád hledal důvod, proč to nejde.

„To není dost," vydechl nakonec. „Není to důvod, abys..." zarazil se, jako by se bál doříct to nahlas, „...abys zvolila mě."

Ragnar protočil oči. „Pro všechny bohy, Leife..."

Ale Leif ho ignoroval. Hodil na něj jen varovný pohled a dál se díval na ni.

„Astrid," pokračoval tišeji, „já nejsem muž, kterého by sis měla vybrat. Ne já. Jsem jen válečník. Regent. Muž, který umí bojovat, ne..." polkl, „...ne stát po boku dědičky rodu."

Astrid k němu přistoupila ještě blíž. Tak blízko, že už neměl kam ustoupit a položila dlaň na jeho hruď.
Leif ztuhl a ani se nehnul, ale jen proto, že stál u zdi a neměl kam utéct.

„A kdo ti to řekl?" zeptala se klidně.

Leif zamrkal. „Cože?"

„Kdo ti řekl," zopakovala, „že nejsi dost dobrý? Že mě nejsi hoden? Že nemůžeš stát po mém boku?"

Zvedla hlavu aby mu viděla do obličeje. Tentokrát však nedokázala potlačit úsměv, který se ji dral do tváře. Jeho výraz byl totiž k popukání.
Vypadal jak zraněné divoké zvíře zahnané do kouta.

„No ale dobře," usmála se, a pohladila ho po hrudi, „máme měsíc do turnaje."

Leif sebou trhl.

„A?" zavrčel opatrně, protože u ní nikdy nevěděl, co přijde dál.

„A já ti dávám čas."

„Čas? Na co?"

„Na to, abys změnil názor."

Leif otevřel ústa, ale ona ho nenechala ani nadechnout.

„Ale mám podmínku," pokračovala klidně, jako by mluvila o počasí. „Ten měsíc se mi nebudeš vyhýbat."

Leif se nadechl k protestu, ale ona zvedla prst.

„Ne! Nebudeš. Žádné utíkání, žádné schovávání se ve zbrojnici, žádné výpravy do lesa jen proto, aby ses mi vyhnul."

Ragnar se uchechtl. Brynhild si zakryla úsměv a Eldar vypadal, že se právě dožil nejlepšího okamžiku za posledních deset let.

Leif zrudl až po kořínky vlasů.
„Já se ti nevyhýbám," zamumlal.

„Vyhýbáš," opravila ho jemně. „A to teď přestane."

„Astrid..."

„A já ti slibuju, Leife... že pokud po tom měsíci budeš stále přesvědčený, že mě nechceš... že nejsi dost dobrý... že nejsi ten pravý..."
zaváhala jen na zlomek vteřiny,
„...pak tě nebudu nutit."

Leif se nadechl, aby něco řekl...cokoli...ale slova nepřišla.

„Ale já vím, že změníš názor." Usmála se a přitiskla se k jeho tělu, „Takže přijímáš?"

Leif polkl.
„Ty... ty jsi se zbláznila," vydechl a zavřel oči, jako by doufal, že až je otevře, bude pryč.

„Přijímám..." Zašeptal nakonec rezignovaně.

„Výborně," zasmála spokojeně, skoro vítězně, „Takže zítra ráno u snídaně, Leife. Čeká nás plodný den."

Než stihl cokoli namítnout, postavila se na špičky a políbila ho na ústa. Jemně přejela svými ústy po jeho vlhkých rtech.
Krátce..., ale dost na to, aby mu vypnul mozek.

Leif ztuhl v jediném okamžiku. Ruce mu spadly podél těla, oči měl dokořán, dech zadržený a zmateně se díval, jak vyběhla ze sálu.
Vypadal jako muž, kterého právě zasáhl blesk... a který se bojí pohnout, aby se svět nezhroutil.

„No... tak tohle bude zajímavý měsíc." Uchechtl se Ragnar a zadíval se na svého přítele, který zůstal stát jako solný sloup.

Jen zíral před sebe, kapesníček žmoulal v ruce, rty měl lehce pootevřené... a v očích výraz muže, který právě zjistil, že je ztracen.