Ráno přišlo příliš brzy...

Leif spal sotva pár hodin. Každý okamžik, kdy zavřel oči, viděl ji... jak se k němu tiskne, jak se usmívá, jak ho políbila.
A pokaždé se probudil s pocitem, že mu hoří celé tělo, a jeho kopí se dožadovalo pozornosti.

Když vešel do hodovní síně, vypadal jako kdyby šel na popravu. Ragnar už seděl u stolu, ládoval se chlebem a působil dojmem, že čeká na představení.

„Vypadáš, jako by tě přejel sob," poznamenal.

„Drž hubu," zavrčel Leif a nalil si vodu. Ruce se mu pořád trochu třásly.

„Mám pocit, že to bude nejzábavnější měsíc v mém životě," uchechtl se Ragnar.

Leif ho ignoroval. Snažil se soustředit na jídlo, ale žaludek měl stažený. Neustále přemýšlel, jak nejlépe se nějak...jakkoliv... vyhnout tomu, co včera tak bláhově slíbil.
A pak se otevřely dveře a dovnitř vešla Astrid.

„Dobré ráno, Leife," pronesla s úsměvem a posadila se vedle něho, „Začneme hned po snídani."

„Začneme... čím?" vypravil ze sebe.

Ragnar si odkašlal, aby zakryl smích.

„Tím, co děláš každý den," řekla klidně a pokrčila rameny, „Budu ti pomáhat."

Leif se zakuckal a Ragnar se málem udusil chlebem.

„A nezapomeň," zašeptala, a naklonila se k němu blíž. Tak blízko, až se mu zrychlil tep, „slíbil jsi, že se mi nebudeš vyhýbat."

„Ale Astrid, já..." začal opatrně, ale hlas se mu zlomil. Chtěl to říct jemně, rozumně, s autoritou regenta... ale místo toho to z něj vypadlo prudce, skoro zoufale:
„Dnes musím do lesa. Ke kamenům na hranicích. Je to daleko, je tam sníh a cesta je nebezpečná a..."

„A já jedu s tebou," přerušila ho okamžitě.

„Ne. Ne, to nejde. Ty..."

„Slíbil jsi," připomněla mu sladce.

„Astrid, to není pro ženu. Je tam hluboký sníh, cesta je dlouhá, a když se zdržíme, budeme muset přenocovat v lese. V chatě, která sotva drží pohromadě. Je to..."

„Nebezpečné?" doplnila ho. „Výborně. Aspoň to nebude nuda."

„Kromě toho je druhý den Jólu, Astrid. Den světla. A ty jako dědička..." Vyhrkl ze sebe a zadoufal, že mu jeho plán vyjde.

Jednou za měsíc totiž jezdil do hor na kontrolu hranic. Byla to povinnost, kterou mu kdysi svěřil její otec... stará stezka v lese, kde stály runové kameny označující území Haldrenfjordu.
Kameny, které bylo nutné hlídat, protože kdysi byly poškozené a od té doby se staral, aby se to neopakovalo. Většinou chodil sám, někdy s Ragnarem. Ale ještě nikdy se mu nepodařilo se vrátit ještě ten den.
Doufal tedy, že když je druhý den Jólu, Astrid se nechá přesvědčit a zůstane. A on ji bude mít alespoň jeden den z krku...

„A to není problém, Leife," řekl Eldar, který právě vstoupil do místnosti a posadil se ke stolu, „Astrid klidně může jet s tebou."

Leif na něj hodil naštvaný pohled, zatímco Eldar se tvářil úplně nevinně.

„Ale je den světla a..." pokusil se zaprotestovat.

„Postarám se o vše," mávl rukou a mrkl pokoutně na Astrid, „A pak...Astrid může své světlo předat svému ochránci klidně až na druhý den. Lid to jistě pochopí."

„A to je přeci jasný jak facka!" přidal se Ragnar, „Dva roky jsme Jól neměli, a taky se svět nezbořil. Tak ti ho předá až..."

„A ty už taky drž konečně hubu!" Vykřikl Leif naštvaně. A zoufale.
Protože přesně tomu se chtěl vyhnout...aby mu Astrid přede všemi nepředala své světlo.

A tak krásně to měl vymyšlený...

V duchu si nadával do pitomců. Myslel si, že to sfoukne jako nic... jeden den v lese, druhý den návrat, Astrid zůstane doma a Den světla proběhne bez něj.
Bez toho zatraceného okamžiku, kdy by mu před celým rodem podá louč.

Ale ne. Samozřejmě že ne.

Jakmile Eldar otevřel pusu, celý jeho geniální plán se rozpadl jak shnilé dřevo.
A Ragnar to ještě dorazil tou svou stupidní poznámkou.

Leif měl chuť praštit hlavou o stůl... Jól teprve začal, a on už byl v pasti, kterou si nastražil sám.