Den se pomalu blížil ke konci a poslední světlo se ztrácelo mezi stromy, když se Leif s Astrid sunuli od posledního menhiru na širokých dřevěných lyžích.

Celý den se brodili hlubokým sněhem, odhrnovali závěje z run, kontrolovali, zda nejsou kameny posunuté, a táhli za sebou saně naložené proviantem a nářadím.

Leif šel vpředu, tahal těžké řemeny přes ramena a razil cestu, zatímco Astrid za ním mlčky klouzala na lyžích.

Dělala všechno tak, jak řekl...dotýkala se kamenů, ptala se na jejich význam a pozorovala ho s tou svou neúprosnou pozorností, která ho vyčerpávala víc než celodenní pochod.

A teď, když se les ponořil do šera, čekala je ještě dlouhá cesta k chatě, kde měli strávit noc.

Před sebou měli ještě asi hodinu cesty a Leif zatím usilovně přemýšlel, co bude dělat...

Srub byl malý, se zabudovaným ohništěm uprostřed místnosti a místem na spaní. Což byl ale problém, protože tedy neměl na vybranou, a musel spát vedle ní.

Usilovně se brodil vpřed, a vůbec nevnímal Astrid, která snad ani na vteřinu dne, nezavřela pusu. I teď slyšel její hlas, ale jako by zdáli, protože měl myšlenky někde jinde.

Vlastně nechápal, proč se mu z té představy, že spolu stráví noc ve srubu, dělá mdlo. Přeci s Astrid jezdil do lesa už od té doby, co ji naučil jezdit na koni a pak na lyžích.
Mnohokrát museli spolu přenocovat v lese, ale nikdy mu to nevadilo. Až nyní.

Jenže tehdy byla dítě. A teď byla žena. Žena, na kterou nedokázal přestat myslet ani na jedinou minutu.

„Už tam budeme. Támhle za tím převisem." Zamumlal spíš pro sebe.
Právě totiž přemýšlel, co bude dělat, když bude Astrid potřebovat na záchod.
V noci ji nemůže pustit jen tak z dohledu samotnou. V noci byli hory nejnebezpečnější.
Byli zde nejen medvědi, ale i vlci. A ti byli v zimě hlavoví a nebezpeční. To ovšem znamenalo...nezpustit ji z očí ani na minutu.

„Leife." Ozvalo se za jeho zády, ale vůbec ji nevnímal.
Hlavou mu totiž prolétla další myšlenka, a to na to, zda ženy nemají před spaním nějaké zvláštní hygienické požadavky.

Co když se bude chtít vykoupat? Napadlo ho, a honem zapátral v paměti, kam naposledy uložil tu dřevěnou káď.
Ještě že nemusí alespoň pro vodu až k horskému potoku...rozpustí sníh a...

„Leife!" ozvalo se znovu, tentokrát hlasitěji, ale ani nyní nereagoval.
Další otázka, která mu prolétla hlavou, byla potní chýše.

Bylo totiž nezbytné se zahřát. A to v zde nešlo jinak, než aby jen co přijedou ke srubu, založil venku oheň, aby nahřál kameny a pak vytopil potní chýši.
V létě pečlivě všechno pro všechny případy, jako každý rok na zimu připravil...takže dřeva bylo dost...problém byl v tom, že se musí vysvléci, aby usušili své oblečení a pořádně se vypotili.

„Tak kruci Leife!" Tentokrát Astrid zakřičela dostatečně nahlas, ale zase žádná odezva.
Právě se mu totiž honilo hlavou, co všechno táhne za sebou na saních.
Vždycky sebou vezl nářadí a nějaký proviant, ale nyní měl náklad nejméně o polovinu těžší...
Vůbec nechápal, co všechno vlastně ženy tedy potřebují na jednu noc...

„Regente!!" Zařvala Astrid jako na lesy. Právě ale přijížděli ke srubu, a Leif se konečně zastavil.

„Co křičíš? Nejsem hluchý." Zamračil se.

„Potřebuju čůrat." Vydechla Astrid.