Leif připravil všechno dle jejího přání. Naložil polena do venkovního ohniště, což většinou odradilo vlky i medvědy a vrátil se do srubu.
Káď už byla naplněna horkou vodou, tak šel ještě přiložit do ohně.

Přikládal právě poslední poleno, když zaslechl za sebou šustění.
Astrid klečela u jednoho z pytlů, které táhl celou cestu na saních, a cosi z něj vybalovala s výrazem ženy, která přesně ví, co dělá.

Leif neměl nejmenší tušení, co to je. A upřímně... ani se neodvažoval zeptat.

Hlavně se neptej. Hlavně se nedívej. Hlavně... prostě dělej, že neexistuješ.

Astrid vytáhla kus jelenice, malý sáček s bylinkami, hřeben a kousek mýdla.
Leif se na to díval jako na věci z jiného světa. Vůbec nechápal, proč tohle tahá sebou.
Muži nikdy nic takového nepotřebovali. Ne, že by nepoužívali hřeben a mýdlo, ale v bojích, a cestách mimo domov, to pro ně byla zbytečná zátěž.

„Tak. Já se jdu vykoupat." Prohlásila náhle zcela klidně, až Leifovi vypadlo poleno z ruky.

„Teď?"
Hlas mu přeskočil jako klukovi, který je sám s dívkou, která se mu líbí.

„Ano teď. Jsem zmrzlá, mokrá a smrdím. A tohle," zvedla kus látky, „už na sobě mít nebudu."

Leif polkl, a dokonce se mu zdálo, že panikaří.

Hlavně dělej, že ti to je úplně jedno. Nepanikař. Je to jen žena a takových jsi viděl stovky.

Jenže nebyla. Nebyla to jen žena...byla to Astrid.

„Dobře," vypravil ze sebe.
Znělo to jako poslední slovo odsouzence.

Astrid začala odkládat první vrstvu a Leif ztuhl. Otočil se k ohni tak rychle, až mu zapraskalo v krku.

Dívej se do ohně. Oheň je bezpečný. Oheň nemá...prsa. Ani boky. Ani... nic.

Za ním šustila látka. A znovu a znovu. A s každým zvukem měl pocit, že mu srdce vyskočí z hrudi.
Seděl na malé stoličce před ohništěm a urputně se díval do ohniště s nadějí, že své tělo přesvědčí, že se vlastně nic neděje.
Jenže nepřesvědčil, jeho kopí už ho dávno přestalo poslouchat a dech se mu už dávno vymkl kontrole.

Ne. Ne teď! U Ódina! To je... to je konec. Ona se určitě otočí a uvidí... že mé kopí je připraveno v plné síle.

Zhluboka se nadechl, a pak se rychle ohlédl přes rameno. Nedokázal si prostě pomoci. Jenže ten pohled v něm vyvolal přímo euforii.
Byla překrásná...spatřil ji jen na okamžik, ale v celé její kráse. Její ňadra a černý klín...

„Leife," ozvala se za ním Astrid klidně. „Podej mi ten jelenicový háv."

Ne. Nemůžu. Jestli se otočím, umřu. Nebo omdlím. Nebo obojí.

Natáhl ruku dozadu, aniž by se otočil a Astrid mu ho vzala z prstů.
Pak se ozvalo šplouchnutí a voda v kádi se zavlnila.

„Až skončím," řekla spokojeně, „půjdeš po mně."

Leif se zakuckal vzduchem, který ani nevdechl.

„Cože?"
„No jistě. Jsi celý od sněhu a kouře. A smrdíš jako vlk, co se válel v ohništi. Takže až vylezu, půjdeš ty."

Ne! To teď nemůžu! Nemůžu se svléknout! Musela by být slepá, aby si nevšimla mého kopí!

„Astrid... já... nejsem úplně... připravený," zamumlal a utřel si pot z čela.

„Na co?" vydechla upřímně, ale nechápavě.

Leif zavřel oči.
Na tebe. Na to, že moje tělo má vlastní rozum. A že jestli se otočíš, uvidíš... jak moc po tobě toužím.

„Prostě... nejsem," zopakoval tiše.

„Leife," zasmála se Astrid, protože neměla ani tušení, jaký chaos v něm vyvolává, „je to jen koupel."