Astrid se zvedla z horké vody, a pára se kolem ní zvedla jako jemný závoj.
Leif slyšel jen šplouchnutí a tiché nadechnutí, když vystoupila na dřevěnou podlahu.
Otočit se ale už neodvážil.
„Podej mi ten háv," řekla klidně.

Natáhl ruku dozadu, aniž by se otočil a čekal, až si ho vezme. Jelenicový háv mu zmizel z prstů a on slyšel, jak se do něj balí.

Slyšel jemné šustnutí, a jeho představivost znovu začala pracovat na plné obrátky. Zvláště po tom, co viděl.

Pevně sevřel dlaň v pěst a zadíval se do ohně. Kdyby to nebyla ona, už dávno by ji pomiloval.
Kdyby to byla jakákoliv jiná žena, po které by tak zatoužil, nikdy by se tak nerozpakoval.
Přeci jen byl dospělý, zdravý muž, a jeho tělo si žádalo své.
Ještě nikdy se mu nestalo, aby toto volání přírody odmítl. A vlastně si nikdy ani nedovedl představit, že by kdy k tomu měl dost sil.

Hlavou mu proběhla vzpomínka na vojenské tažení...ještě teď si do posledního detailu pamatoval hrůzy a smrt, kterou okolo sebe viděl.
Ještě teď viděl umírající oči jeho mužů. Pamatoval si dny a noci beze spánku...
Smrt, únavu, zranění a hlad...
A těžkou dvacetikilovou zbroj, která se zdála každým dnem těžší a těžší...
To pak jakákoliv žena, byla jejich útěkem před realitou. Potřebovali úlevu od stresu a boje, a tak kdykoliv se naskytla příležitost...vzali si pak ženu, ať se nacházeli kdekoliv.

Necítil nikdy žádný stud ani rozpaky...až nyní...

„Hotovo," oznámila Astrid, až sebou Leif trhl.

Pomalu se otočil. Stála u ohně, zabalená v hávu, vlasy měla mokré, tváře růžové, a byla snad ještě krásnější než kdy jindy.

„Teď ty," řekla a ukázala na káď.

Leif ztuhl.
„Já... počkám, až..." pohodil rukou ke dveřím.

„Ne," přerušila ho, „Voda je teplá, Leife. A myslím, že to potřebuješ stejně jako já."

„Možná, ale já jsem muž," trval si na svém, „Když jsme na vojenském tažení, nekoupeme se třeba měsíc..." Vyhrkl, ale jak se zdálo, jeho argument nezabral.

Astrid se na něj zamračila, založila si ruce na hrudi a změřila si ho pohledem, jako nějakého uličníka.

„Tady nejsme na vojenském tažení," zamračila se, „Uděláš mi tím radost, Leife. Prosím. Já zatím připravím něco k jídlu." Zkusila to, protože cítila, že prosba na něj zabere.

A zabrala. Leif si povzdechl a pomalu odhodil kabátec. Pak sáhl na tkanici u krku, rozvázal košili a na moment se zarazil.

Astrid v ten moment uhnula pohledem, a snažila se dělat, že se urputně přehrabuje v pytli, ve kterém měla připravené potraviny, které ji zabalila Brynhild.

Náhle měla pocit, že se nemůže pořádně nadechnout. Její dech byl trhaný, a měla strach, že to Leif uslyší.
Jenže pohled na něj ji zcela odzbrojil. Byl tak krásný, až ji to bralo dech. Když odhodil košili a spatřila jeho nahou hruď, málem si povzdechla nahlas.

Byl tak vysoký a statný v ramenou, že snad zabral polovinu místnosti. Jeho svaly se při každém jeho pohybu zavlnily tak, že na něj zůstala fascinovaně zírat.

A když si všimla, že sáhl ke tkanici u kalhot, honem uhnula stranou. Leif se totiž zarazil, a zadíval se na ni, jestli se nedívá.

Ne, že by mu to za normálních okolností vadilo, ale nyní měl strach, aby ji nevyděsil. Byla přeci nevinná.

Byla mužem nepolíbená a byla panna.
A zapochyboval, že by kdy viděla mužské kopí připravené k milování.

A pak...nechtěl, aby ho viděla v tomto rozpoložení. Nechtěl, aby viděla, jak moc po ní touží. Však byla jeho chráněnka...
Byla dědička...a on dal své slovo.

Když si všiml že se zuřivě hrabe v pytli a nedívá se, stáhl si kalhoty. Jeho kopí vystřelilo vzhůru tak rychle, jako kdyby se potřebovalo nadechnout.

Jeho erekce byla téměř bolestivá a téměř nepřetržitá. Vlastně se ji nedokázal skoro zbavit, protože stačil její dotyk nebo pohled a byl ztracen.

Astrid náhle vypadl pytel z ruky. Leif na ni vrhl vyděšený pohled a skočil do vody tak rychle, až téměř polovinu vyšplouchl ven.

Astrid zalapala po dechu a cítila, jak rudne. Byla rudá určitě až po kořínky vlasů, protože nikdy nic takového neviděla.

Někoho tak krásného, napadlo ji a snažila se dostat svůj dech pod kontrolu. Ruce se jí třásly a najednou úplně zapomněla, co vlastně hledá.

Znovu se nenápadně podívala jeho směrem a musela se usmát. Leif seděl v kádi, ale vypadal v ní až komicky. Jako kdyby mu káď byla malá, protože zabíral veškerý prostor, a to ona se v ní téměř ztrácela.

Zuřivě se myslil mýdlem, až voda stříkala kolem, a když se sklonil a ponořil hlavu pod hladinu, vzpomněla si, že veze s sebou i jeho háv, který ji sehnal pro změnu zase Eldar.

Znovu se na něj podívala a povzdechla si.
Ano, miluje tohoto tvrdohlavého vikinga...a je rozhodnuta ho dnes svést.
Ne, že by tedy věděla, jak...ale dnes mu daruje své panenství...

A to i kdyby ho měla znásilnit...