Astrid vstala od ohně, přitáhla si jelenicový háv pevněji kolem ramen a vzala do ruky druhý, složený do úhledného balíčku.
„Mám pro tebe také háv..." Usmála se na něj, když přistoupila ke kádi.

Leif sebou trhl, jako by ho někdo bodl.
Instinktivně se přikrčil, ramena stáhl dopředu a rukama si zakryl hruď i břicho...což u muže jeho velikosti působilo téměř komicky.
Jako medvěd, který se snaží schovat za keř.

„Děkuju..." zamumlal, a snažil se tvářit nezúčastněně.

„Já... připravím zatím něco k jídlu," dodala Astrid. Položila háv na stoličku a otočila se k pytli s proviantem.

Jakmile se k němu obrátila, Leif vyskočil z vody s takovou rychlostí, až voda vyšplíchla na všechny strany.
A v hávu byl snad zabalený dřív, než kapky dopadly na podlahu.

„Kdes to všechno vzala?" zamrkal Leif, když si sedl naproti ní, a ona mu podala talíř s jídlem. Plátky uzeného masa, kousek tvrdého sýra, sušená jablka, malý bochník tmavého chleba, a dokonce i malou hliněnou nádobku s medem, a k tomu hrst ořechů a sušených brusinek.

„Brynhild mi to zabalila" Pokrčila rameny, „Říkala, že muži neumí jíst, když cestují, a že ty bys nejspíš jel jen o sušeném mase a vodě."

„To není pravda," Zamračil se Leif, „Mám i...trochu sušeného masa."

„Já vím." Usmála se Astrid, „A proto jsem se rozhodla, že se o to postarám. Potřebuješ jíst."

„Tohle je... hodně," Zaprotestoval spíše ze zvyku a zamračil se.
Ještě nikdo se o něj tak nepostaral.

Seděli naproti sobě, oheň mezi nimi praskal a hávy jim pomalu vysychaly.
A i když se oba snažili tvářit, že je všechno jako dřív... nebylo.

Něco se změnilo, a oba to cítili.

„Takže..." začal Leif, aby přehlušil ticho, ale mozek mu vypověděl službu.

Musím něco říct. Musím. Jak se u všech bohů mluví se ženou?

„Takže..., ehm..." odkašlal si, „Počasí..."

„Počasí?" Zamrkala Astrid nechápavě.

„Ano," přikývl vážně, „Je zima..."

Astrid se na pár vteřin zarazila, a pak se nahlas zasmála. Naplno a upřímně, protože ji došlo, že je její neohrožený viking nervózní jako mladíček.

„Co...je na tom špatně?" Bránil se Leif a zrudl až po uši.

„Nic," smála se dál. „Jen... ty a počasí... to je poprvé, co tě slyším mluvit o něčem tak... obyčejném."

Leif se zamračil.
„Snažím se vést rozhovor."

„To vidím," usmála se něžně.

A v tu chvíli se jejich oči setkaly. Krátce, ale stačilo to.

Leif ucukl pohledem jako kluk, který byl přistižen při něčem zakázaném a Astrid sklopila oči, a tváře jí zrůžověly.

„Asi bychom měli jít spát..." řekl po chvíli Leif a vstal, „Zítra nás čeká dlouhá cesta."
Rozhlédl se kolem a pak zaváhal. Představa, že bude spát tak blízko, ho děsila a vzrušovala zároveň.

„Ano, to měli...ale já..." vydechla Astrid a postavila se proti němu, „Chtěla bych..." Nahlas polkla. Hlas ji najednou vypověděl službu, a když se na ni podíval, zrudla.
Leif nechápavě povytáhl obočí...ale jen na malou chvíli. Pak si ji změřil pohledem a zprudka vydechl.
Pochopil její počínání...a jeho tělo také...

„To...to nemůžu, Astrid..." řekl skoro vyděšeně a o krok ustoupil, „Já...já nejsem..." polkl, když k němu přistoupila blíž, „Já jsem..."

„Leife...sice jsem nezkušená a jsem panna, ale nejsem hloupá...vím, že po mě toužíš..."

Leif si nevěřícně odfrkl.
„Jistě že po tobě toužím," zamračil se, „Muži to tak mají, Astrid. Každý muž by v této situaci reagoval stejně, to nemá nic společného s tím..."

„S tím že mě miluješ?" Doplnila za něj, když se zarazil.

„Pleteš se. Jsi moje dědička!"

„A ty jsi můj regent, a přesto tě miluju." Vyhrkla statečně a Leif se zarazil v pohybu.

Nevěřícně vyvalil oči, zalapal po dechu a udělal několik kroků v zad.

„To...," udělal ještě jeden krok dozadu, „To nemůžeš, to není správné, já..." znovu o krok ustoupil a narazil zády do zdi, „Já nemůžu. Jsi panna a já..."
Na moment zavřel oči a snažil se dostat svůj dech pod kontrolu. Všechny jeho sny se zhmotnily v jediném okamžiku, a on musel udělat, co je správné.

„A ty jsi jediný muž, kterému chci své panenství dát, Leife." Usmála se, a znovu se k němu přiblížila na dosah ruky.

Leif se rozhlédl kolem, jako by hledal únikovou cestu. Jenže nebylo kam. Zůstal stát bez hnutí a díval se, jak k němu natáhla ruku. A když se ho dotkla na hrudi, zavřel oči.

„Ale Astrid já..." Zaprotestoval, a jeho hlas nesl takovou známku zoufalství, až ho Astrid bylo líto.

„Chceš mě, Leife?" zašeptala a podívala se mu do očí.
Jediné, čemu mohla věřit bylo, že nedokázal lhát...Nikdy nedokázal lhát...
„Vím, že mě miluješ, Leife...jako já tebe." Dostala ze sebe s tlukoucím srdcem, a o krok od něj ustoupila.

Pak se zhluboka nadechla a rozvázala tkanici na svém hávu. Zadívala se mu do očí...a pak ho nechala spadnout ke svým nohám.
Zůstala stát proti němu nahá, růžová a třesoucí se. Ale ne strachy, ale vzrušením, jaké ještě nepoznala.

„Pomiluj mě, Leife."