Leif zůstal stát nehybně, jako kdyby do něj udeřil hrom. Do široka rozšířil oči, a zadíval se na dívku před sebou.

Byla tak krásná, až mu to bralo dech. A snad ještě krásnější, než si už nejméně tisíckrát představoval.

„Astrid..." zašeptal sotva slyšitelně, a nevěřícně zamrkal.
Jeho kopí se hrdě tyčilo pod látkou hávu, ale už se ani nesnažil o to, své vzrušení skrýt.

Pevně sevřel ruce v pěst tak, až se mu nehty zaryli do kůže. Snažil se sám sebe přesvědčit o tom, že si něco takového nemůže dovolit...ne k ní. Dědičce Haldrenfjordu...

Jenže když k němu Astrid přistoupila blíž a dotkla se jeho hávu v místech, kde byl pevně uvázán...ztratil nad sebou veškerou kontrolu.

„Ale...jestli se pletu...a nechceš mě..." zašeptala Astrid, a Leif si všiml zmatku v její tváři.

Na moment zavřel oči, aby se uklidnil, a když je otevřel, věděl, že to udělat nedokáže...
Nedokáže lhát tomuto křehkému a čistému stvoření, které bylo tak nevinné, že ji opravdu napadlo, že po ní netouží...
...nedokáže jí zalhat, ačkoliv by měl.

„U Ódina!" zaklel a opatrně vztáhl ruku, aby ji pohladil po tváři, „Nikdy v životě jsem po žádné ženě netoužil tak, jako po tobě, Astrid," přejel palcem po její hladké kůži, „A vím...že už ani nikdy v životě nebudu..."

Zadíval se jí do očí a povzdechl si. Z jejího výrazu dokázal vyčíst všechno co si kdy přál slyšet a cítit, a i když věděl, že toho ráno bude litovat...láska kterou k ní cítil, byla v této chvíli silnější než všechny sliby světa.

„Zemřel bych pro tebe Astrid," zašeptal.
Ještě nikdy se tak moc žádné ženě neotevřel. Ale cítil, že tato noc bude jediná, kterou si může vzít.
„Ty jsi jediná žena, kterou kdy budu milovat, ať se stane cokoliv. Vždy tady pro tebe budu, i když nikdy nemůžeš být moje..." Pak sáhl ke šňůrce na svém hávu a nechal ho spadnout na zem.

Astrid v tu chvíli zalapala po dechu. Chtěla mu odporovat v tom, že nemůže být jeho...však nikdy nebude patřit jinému muži. Tím si byla jistá...

...když ale jeho háv spadl na zem, a ona spatřila jeho tělo v celé jeho kráse, nahlas vydechla.

„Jsi překrásný, můj vikingu..." zašeptala, a pohlédla dolů k jeho rozkroku, kde se hrdě tyčilo jeho kopí.

Zčervenala, když pohlédla na jeho mužství a hlavou ji prolétla obava z toho, zda se něco tak velkého, do ní vůbec může vejít.
Leif ale moc dobře z její tváře poznal nač myslí a nahlas zasmál.

„Neměj strach, květinko," zabručel vzrušeně a vyhoupl si ji do náručí, „Jsem možná veliký a silný, ale neublížím ti."