„Já...nevím co mám dělat..." zašeptala Astrid, když ji položil na houně a sklonil se nad ní, aby si ji prohlédl.
Připadala si tak malinká oproti tomuto statnému válečníkovi a přesto se jí zdálo, že nad ním má obrovskou moc.

„Nemusíš dělat nic, květinko," vydechl vzrušeně a vzal mezi své dva prsty její bradu, aby se mu podívala do tváře, „A dovol mi, abych tě pomiloval tak, abys na to do smrti nezapomněla."

Pak se sklonil k jejímu obličeji a políbil ji na rty. Nejprve váhavě a pomalu, ale když zaslechl její vzrušený sten a vpletla mu prsty do vlasů...tehdy všechno okolo přestalo existovat a úplně se ztratil.

Vášnivě drtil její rty svými a rukama ani na okamžik nepřestal kroužit po jejím hladkém těle.
„U všech bohů," zasténal, když svá ústa začal pomalu přesouvat po jejím těle a vytvářet tak vlhkou cestičku jazykem po její kůži, „Jsi ještě krásnější, než jsem si snad tisíckrát představoval."

Když jazykem zakroužil po hrotu růžových bradavek a ona hlasitě zasténala, usmál se spokojeně do její kůže.
Tak moc po ní toužil, až se toho děsil.
Tak moc ji miloval, že si nebyl jist, zda dokáže bez ní žít.

„Ach...Leife...já..." zavzdychala, když začal líbat její tělo tak horlivě, jako kdyby to mělo být naposledy.
Líbal její prsa, ruce a břicho. Líbal ji celou, až po konečky prstů na nohou s takovou vášní, jakou by u tak velikého, silného a neohroženého válečníka ani nečekala.

„Miluji tě, Leife..." vykřikla, když náhle úplně bez varování, roztáhl její nohy.
Něco takového nečekala, a když se mezi nimi uvelebil a sklonil se, aby ji tam políbil, vykřikla ještě jednou a pokusila se nohy semknout k sobě.

„Nebraň se mi květinko," zasmál se Leif, a zvedl hlavu, aby se jí podíval do tváře, „Věř mi, že jsem si celý den nepředstavoval nic jiného, než jak asi chutnáš a voníš."

„A...ale já..." rozšířila Astrid do široka oči a zčervenala. Pohled na něj, jak klečí mezi jejíma nohama ji nejprve připadal nevhodný. A když si představila, že ji chce líbat právě tam, téměř se jí zastavilo srdce...
Ale nyní...když se mu podívala do očí, nepochybovala o tom, že je to tak správné.
Patřila mu. Vždycky mu patřila a vždycky bude.

„Věř mi lásko..." zabručel, a pak ji lehce políbil.
Když Astrid vykřikla vzruším a překvapením zároveň, poznal, že smí pokračovat.

„Jsi tak sladká, lásko," vydechoval do její kůže, „A voníš přesně tak, jak jsem si představoval."
Pevně svíral její stehna ve svých dlaních a mazlil se s jejím klínem dlouho a vášnivě, dokud ho Astrid nechytla za hlavu, aby si ji přitiskla blíže k tělu, a pak se v roztřásla v návalu vyvrcholení.

Pak ji Leif zalehl svým tělem tak, že se vzpíral na pažích, aby ji neublížil. Drobnými polibky zkrápěl její tvář a čekal, až se maličko uklidní.

„Teď si tě vezmu, lásko," zašeptal, a když přikývla, navedl svůj penis k jejímu lůnu. „Poprvé to trochu zabolí. Ale pak..." Vydechl, a pomalu vklouzl do její škvírky, „Pak to přestane květinko." Dořekl, a jedním trhnutím pánve přirazil až po samý kořen.

Astrid vykřikla, ale bylo to spíše leknutím. Cítila slabou palčivou bolest, která však vzápětí ustoupila.

„Teď už jsi moje, lásko," políbil ji na rty. Přestal se na okamžik pohybovat, aby si její tělo přivyklo jeho délce, a když se k němu ještě více přivinula, začal rytmicky přirážet.

„U Ódina!" vykřikl po nějaké chvíli, a dlouze přirazil, „U všech bohů!" Zařval ještě jednou, a přirazil až po samý kořen svého mužství, aby ani jediná kapička jeho semene nepřišla na zmar.

Byl to instinkt, hluboký a neovladatelný, silnější než vůle i než sliby, které kdysi dal.
Byla to příroda... ta prastará síla přírody, která velí žít a spojit se, a je silnější než jakákoli přísaha.

Byla to láska...