Když Astrid o několik hodin později otevřela oči, zjistila, že Leif nespí. Ležela v jeho objetí na jeho hrudi, a on ji pevně objímal svou paží a díval se zamyšleně do stropu.
Ani nevěděla kdy usnula.
Milovali se několik hodin bez přestání. Mazlili se, hladili a povídali si, a oba si přáli, aby tato noc nikdy neskončila.

„Teď pomiluju já tebe..." zašeptala Astrid a políbila ho na jeho chlupatá prsa, „Řekni mi, co mám dělat."

Leif sebou trhl, když ho vyrušila z jeho myšlenek a jemně ji pohladil prstem po obličeji.

„Už jsi vzhůru, květinko?" Usmál se, ale Astrid neušlo, že se snažil skrýt smutek, který tížil jeho srdce.

„Ano..." vydechla do jeho kůže a začala jazykem napodobovat všechno, co dělal on jí.
Obkroužila jeho bradavky, hruď i břicho, a když se zastavila u jeho rozkroku, zprudka vydechla. Jeho kopí bylo opět připraveno v plné síle.

„Děláš...to dobře, květinko..." vypravil ze sebe vzrušeně, když se svou malou dlaní pokusila obejmout jeho mužství. „Všechno, co děláš...je krásné..."

„A...co...co mám dělat teď, Leife?" zašeptala pár centimetrů od jeho penisu.
Možná by měla jeho kopí laskat ústy stejně jako to dělal on?

Zrudla při té představě, ale byla si jistá, že přesně tak se to dělá. Když se ho totiž dotkla jazykem, Leif nahlas zasténal.

„Přesně tak lásko," vydechl trhaně, „Nepřestávej květinko..." Díval se dolů, jak si to křehké, nádherné a nevinné stvoření hraje s jeho penisem, a znovu mu prolétlo hlavou, jak moc je do ní zamilovaný.

Ano, miluje ji. A to tak bezmezně a bezpodmínečně, jak jen to jde. Bez mrknutí oka by kvůli ní šel na jistou smrt. Bez jediného zaváhání by se nechal stít, kdyby věděl, že tím zachrání její život.

„U Ódina!" Vykřikl, když ucítil, že se blíží jeho vyvrcholení. Sehnul se, a bez varování si ji lehce, jako kdyby snad ani nic nevážila, vyhoupl do klína.
Posadil si ji na své kopí a Astrid se nenechala ani vteřinu pobízet. Začala se rytmicky pohybovat tak, že za nedlouho oba nahlas vykřikli.

≈≈≈

„Mohli bychom tu zůstat ještě klidně několik dní, Leife. Jídla mám s sebou dost a..." Pokoušela se Astrid už poněkolikáté přemluvit Leifa, aby se ještě zdrželi.
„Ne, to není dobrý nápad," zamračil se, a tvrdohlavě pokračoval v přípravách na odchod.

Ne, že by nechtěl, ale věděl, že čím déle tu zůstanou, tím těžší pro něj bude dělat, jakože se nic vlastně nestalo.

Milovali se téměř celou noc. Až na pár hodin, co Astrid únavou usnula v jeho obětí. On ale nezamhouřil oka ani na vteřinu. Svíral ji ve svém náručí, a snažil se se nemyslet na to, že o ni zase přijde.

„Takže..." zamračila se Astrid a dala si ruce v bok, „Chceš říct, že se nic nezměnilo?! Že se vrátíme zpátky na Haldrenfjord, a ty budeš zase dělat jakoby nic?!" Varovně povytáhla obočí a naštvaně si dupla tak, až se Leif na moment zastavil.

Nejraději by toho chlapa praštila něčím po hlavě.

„Ano..., však se nic nezměnilo...já jsem stále jen than. Stále jsem jen tvůj Regent a ty jsi dědička Haldrenfjordu. Jsem vázán přísahou, Astrid, a ta se..."

„Leife?!" Skočila mu rozzlobeně do řeči, „Kde je ta dřevěná palice, co tu někde byla?" Rozhlédla se po místnosti.

„Pa...palice?" Zarazil se překvapeně, „Na co u Ódina potřebuješ..."

„Na co potřebuju palici?!" Vyštěkla a přiskočila k němu tak rychle, že Leif automaticky o krok ustoupil.
„Na to..." zabodla mu prst do hrudi, „Abych tě s ní praštila do hlavy!" Hodila na něj rozzuřený pohled, a ještě jednou si dupla.
Leif zůstal stát bez hnutí, a snad to i vypadalo, jako kdyby zapomněl dýchat.

„Třeba by se ti ty tvrdohlavý vikingu..." zprudka otevřela dveře, „Konečně rozsvítilo!" Vyštěkla, a zabouchla za sebou dveře.