Den po návratu

Leif se od rána nezastavil.

Jakmile se rozednělo, sesypalo se na něj půl panství... každý s prosbou, žádostí, stížností nebo otázkou, kterou „musí vyřešit hned".
Od úsvitu řešil spor dvou bratrů o hranici polí
...kontroloval zásoby dřeva
...poslal muže opravit zborcenou střechu u stáje
...vyslechl tři vdovy, které se hádaly o jednu kozu
...a ještě stihl zkontrolovat zbraně ve zbrojnici

A to všechno s výrazem muže, který se snaží tvářit, že je naprosto v pořádku...
...a přitom měl hlavu plnou jediné osoby.

Když konečně vešel do dílny, kde se opravovaly štíty, doufal, že tam bude chvíli klid.

Samozřejmě nebyl.

„Konečně jsem tě našel!" ozval se za ním Ragnarův hlas.

Leif zavřel oči.
U všech bohů, ne teď...

„Od rána se schováváš jak zajíc," Řekl klidně Ragnar a opřel se o stůl, „Už jsem myslel, že jsi zase utekl do hor."

„Neschovávám se," zavrčel Leif.

„Ne? A proč jsem tě tedy od rána ještě neviděl?"

„Mám práci."

„Jistě. A já jsem král elfů." Uchechtl se Ragnar.

Leif si povzdechl.
„Ragnare... nech toho."

„Nech toho?" Ragnar se tvářil nevinně. „Já jen... jako přítel... jako bratr... jako někdo, kdo tě zná od dětství... se ptám..." Naklonil se blíž. „Tak jaké to bylo?"

Leif ztuhl.

„Nic ti do toho není."

„Ale je," usmál se Ragnar. „Jsi můj přítel. A navíc..." pokrčil rameny, „všichni jsme se vsadili."

Leif se prudce otočil.
„Vy jste se... co?"

„No ano," přikývl spokojeně. „O to, jestli jsi... ustál její náklonnost."

Leif zrudl až po uši.

„Ragnare..."

„Kamaráde...mně nic nenamluvíš. Znám tě. A znám ji."

Chvíli bylo ticho.
Pak si Leif povzdychl a opřel se o stůl. I když by Ragnara někdy zatloukl nejraději do země, byl jeho přítel, a jediný, komu se kdy svěřil ohledně své lásky.

„Milovali jsme se." Řekl tiše.

Ragnar ani nemrkl.
Jen přikývl, jako by to bylo samozřejmé.

„A vzal jsem si její panenství," dodal Leif tiše.

Ragnar se posadil na sud, ruce položil na kolena a zatvářil se spokojeně.

„Dobře. A co budeš dělat teď?"

„Nic se přeci nezměnilo." Vyhrkl Leif rychle.

Ragnar se náhle rozesmál tak hlasitě a upřímně, až se dva učedníci v rohu lekli.

„Nic se nezměnilo?" opakoval. „Leife, ty jsi nejlepší bojovník od severu po jih. Rozumíš mečům, štítům, válce, počasí, lovu, koním... všemu."

Pak si povzdechl.

„Ale co se týče žen... jsi úplně bezradný."

„Nejsem." Zamračil se Leif.

„Jsi...a nedivím se. Když sis do deseti let myslel, že se děti rodí na stromech..."

„To mi řekl můj otec!" Bránil se Leif a zrudl až po kořínky vlasů.

„Tvůj otec byl zoufalý, protože ses ho pořád ptal, odkud ses vzal," smál se Ragnar. „A on ti řekl první věc, která ho napadla."

Ragnar vstal, poplácal svého přítele po rameni a s úsměvem, který byl až podezřele klidný, pronesl:
„Leife... tentokrát už nemáš kam uniknout."

„Nic se nezměnilo," zopakoval tvrdohlavě s náznakem paniky.

Ragnar si povzdechl, jako by mluvil s dítětem, které nechápe, že oheň pálí.

„Změnilo se všechno," řekl prostě. „Leife... miluje tě. A ty miluješ ji. Ať už si to přiznáš nebo ne."

Leif otevřel ústa, aby protestoval, ale Ragnar ho přerušil zdviženým prstem.

„Milovalo jste se, Leife. A ženy nedají své panenství muži dobrovolně jen tak... jsi prakticky její. To je zákon přírody. Zákon bohů. Zákon žen. A ty to víš. Proto se tak tváříš." Pak se opřel o stůl, naklonil se blíž a dodal: „A já to znám, víš?"

„Prosím tě, nezačínej..." Protočil Leif oči.

„Pamatuješ, jak to bylo mezi mnou a Ingrid?"

„Jak bych mohl zapomenout..."

Ragnar se spokojeně usmál.

„Já byl... trochu opilý."

„Trochu?" Ušklíbl se Leif, „Byl jsi tak opilý, že jsi ráno nevěděl, kde máš boty."

„To je jedno," mávl rukou Ragnar. „Důležité je, že jsem se probudil ženatý...dle Ingrid...'"

„A tys tomu uvěřil." Vybuchl Leif smíchy.

„Co jsem měl dělat?" rozhodil rukama. „Byla krásná. A rozhodnutá. A já... jsem byl ztracený."

Pak se naklonil blíž a dodal tišeji:
„A ty jsi na tom teď úplně stejně...Astrid si tě vybrala. A ty jsi jí to právě tím, že ses s ní pomiloval potvrdil. Takže... gratuluju. Jsi její."

Leif se nadechl, aby něco řekl... něco rozumného, něco mužného, něco, co by znělo jako odpor, ale nevyšlo z něj nic.

„A víš, co je na tom nejlepší?" zasmál se Ragnar vítězně, „Že tentokrát... ti to přeju."