Na hradbách foukal lehký vítr, ale slunce už hřálo kameny pod nimi.
Astrid seděla na svém obvyklém místě... nohama přes okraj, lokty měla opřené o kolena... přesně tak, jak zde sedávala od dětství.
A Ingrid vedle ní..., stejně jako vždycky, když probíraly kluky, sny, tajemství a všechno, co se v jejich životech měnilo.

Dole na nádvoří Leif cvičil muže v boji.
Jeho hluboký hlas se nesl až k nim a Astrid se na něj dívala s úsměvem, který nedokázala skrýt.

„Ingrid..." vyhrkla najednou, aniž by z Leifa spustila zrak.
„Milovali jsme se."

„Cože?" Otočila se Ingrid prudce a vykulila oči dokořán.

„Ano..." Zamrkala Astrid, „A bylo to tak krásné..., dokonalé. Leif je...nikdy bych si nepomyslela...že muž, který je veliký a silný jak medvěd, může být tak něžný...pozorný, vášnivý...a zároveň tak zranitelný."

„Takže..." vyhrkla Ingrid udiveně a kývla hlavou ke cvičišti, „se na něj nezlobíš, že se zase chová... jako...jako...Leif?"

„Zlobím," zasmála se Astrid, čímž svou nechápavou přítelkyni ještě více znejistěla, „Ale jen trochu. A jen proto, že jsem to vlastně čekala."

„Tys to čekala?" Zopakovala nechápavě.

„Samozřejmě....znám ho od svého narození. Čekala jsem to. Ten tvrdohlavý viking by se raději nechal probodnout, než aby přiznal, že něco cítí... Ale víš co?"

Naklonila se blíž a oči jí jiskřily.
„Jsem zase o krok dál k tomu, aby se stal mým mužem."

„Ty jsi šílená." Rozesmála se Ingrid a v očích jí pobaveně zajiskřilo.

„Možná," pokrčila rameny. „Ale mám plán...a až s ním skončím...bude to Leif, kdo bude trvat na tom, abych si ho vzala."

„No samozřejmě že máš plán. Spíš bych se divila, kdyby ne..."

„Bude šestý den Jólu," Astrid se usmála tím svým nebezpečným, rošťáckým úsměvem, který Ingrid znala až moc dobře. „Den rodiny. Bude slavnost, hudba, tanec... všichni budou venku tančit. Bavit se..."
„Ano. A...?"

„A já budu také tančit."

„Aha. Takže chceš, aby žárlil." Vyhrkla Ingrid, když konečně pochopila.

„Ano...chci, aby se ten tvrdohlavec konečně přestal schovávat za čest a přísahy. Chci, aby si uvědomil, že mě nechce jen chránit... ale že mě chce mít."

„Myslíš, že to zabere?"

„Vím."

Dole na nádvoří Leif právě srazil jednoho z mužů k zemi.
Pak se narovnal, otřel si čelo... a na okamžik vzhlédl k hradbám.

Jejich oči se setkaly.

Astrid se usmála a Leif okamžitě uhnul pohledem.

„Ano. Zabere to." Uchechtla se Ingrid.