Safírové moře, tři dny od Ardonie

Vítr si pohrával s okrajem Marenina pláště, když stála u lodního zábradlí a dívala se do nekonečné modře Safírového moře.
Stříbrná čára, kupecká loď obtěžkaná sudy s kořením a balíky těch nejdražších látek, se houpala na vlnách pomalým, ospalým rytmem. Všechno působilo klidně. A přesto Maren cítila, že něco není v pořádku.

Pět let byla pryč.
Pět let od chvíle, kdy ji otec poslal na pevninu…s Tessou po boku a pod dohledem tety Agathy, která teď spala v kajutě, vyčerpaná z další noci na rozbouřeném moři.
Tehdy jí bylo třináct. Byla dítě…byla neposedná, upovídaná a přesvědčená o tom, že svět se točí jen kolem ní.
Teď jí bylo osmnáct. Vyrostla v mladou a krásnou ženu. Jenže tvrdohlavější, umanutější a upovídanější, než bývala tehdy.

Vedle ní se opírala o zábradlí Tessa. Její služebná, i přítelkyně v jedné osobě. „Jsi nějaká tichá,“ poznamenala a naklonila se blíž.

„Jen přemýšlím,“ odpověděla Maren, aniž by odtrhla pohled od obzoru. „Je zvláštní vracet se domů. Po tom všem.“

„Myslela jsem, že se těšíš.“

„Těším,“ zalhala Maren automaticky. Pravda byla ale složitější.

 Její otec… lord Silas Vale, guvernér ostrova Ardonia, ji poslal pryč, aby „dospěla“ a „pochopila své povinnosti“. A teď ji volal zpět… příliš naléhavě na to, aby šlo jen o rodinné shledání.

Nebyla ale hloupá. Dávno pochopila, že její otec není jen milující rodič, který dbá především o její blaho. Ale je i mocný muž. Vážený a bohatý lord a guvernér ostrova Ardonia, kde vládl tvrdou a neústupnou rukou.
A tedy její návrat znamenal podle ní jediné…vrací se proto, aby ji provdal. A bezpochyby za muže, který bude jejímu otci k užitku.

Byla ale také přesvědčena o tom, že jí otec vyslyší. Vždycky ho přeci uměla přesvědčit k tomu, co chtěla.

„Stále si myslíš, že tě chce otec provdat, Maren?“ Zašeptala Tessa a zadívala se na svou paní.

Byla jen o dva roky starší, byla její služebnou, ale Maren se k ní nikdy tak nechovala. Byly nejlepší přítelkyně, spojené vším, co za těch pět let prožily… odloučením od domova, cizí zemí, i dlouhými večery, kdy si navzájem držely nervy pohromadě.
Znala každou její náladu, každý její strach i každou její umanutost. A právě proto se teď dívala na Maren s tichou starostí, kterou by si k jiné paní nikdy nedovolila.

„Ano,“ přiznala Maren tiše. „Pořád si to myslím…ale také věřím, že otce přesvědčím o tom, aby si tu svatbu rozmyslel.“

„No… o tom bych nebyla tak přesvědčena…“ ozval se za nimi hlas tety Agathy.

Obě sebou trhly. Teta Agatha stála za nimi, bledá jako sníh, s rukou přitisknutou k hrudi.
Její obvykle přísné rysy byly unavené a pod očima kruhy od probdělé noci, způsobené mořskou nemocí. Šedé vlasy měla stažené do nedbalého uzlu, a přesto v jejím postoji bylo něco neústupného.
Agatha Valeová mohla být unavená, mohla být bledá, mohla sotva stát… ale její pohled byl ostrý jako nůž.

„Teto,“ vydechla Maren a rychle k ní přistoupila. „Neměla bys být v posteli?“

 „A nechat vás dvě tady plánovat, jak přechytračíte tvého otce? To sotva.“ Povytáhla varovně obočí. Její hlas byl slabší než obvykle, ale tón zůstal stejný…suchý, věcný a nekompromisní.

Tessa se kousla do rtu, aby se neusmála a Maren protočila oči.

V tu chvíli se k nim přiblížil kapitán. Vypadal, jako by vyrostl přímo z paluby… a v ruce držel mosazný dalekohled.

„Jak dlouho se ještě poplavíme, kapitáne?“ zeptala se lady Agatha a opřela se o zábradlí, aby neztratila rovnováhu.

Kapitán si ji krátce změřil pohledem, pak se zadíval zpět k obzoru. „Pokud vítr vydrží… tři dny, milady.“ Jeho hlas byl klidný, ale v očích se mu na okamžik mihlo něco, co Maren neuniklo.

Zvedl dalekohled a pomalu jím přejel po linii moře. Čelo se mu stáhlo do zamračené vrásky.

„Proplouváme teď oblastí, kde bych byl raději rychlejší,“ dodal kapitán tišeji. „Tady začínají vody, které si nárokují piráti z Ravenholdu.“

 „Piráti z Ravenholdu?“ Vyhrkla Tessa.

 „Ano. Každý námořník ví, že ten ostrov je jejich doupě. Nikdo tam nepluje dobrovolně. „Obvykle se drží dál od obchodních tras… ale poslední měsíce jsou drzejší. Útočí blíž k pobřeží, než by si kdo troufl čekat.“

Maren ucítila, jak se jí stáhl žaludek. Ne kvůli pirátům… o těch slýchávala celý život. Ale kvůli tomu, jak pevně kapitán sevřel dalekohled.

Jako by tam venku něco čekal. Nebo už bylo příliš blízko.