Pozdní večer v kajutě Stříbrné čáry

Kajuta byla ponořená do šera. Jen malá olejová lampička na stolku vrhala měkké, zlatavé světlo, které kreslilo po stěnách roztřesené stíny.
Loď se houpala klidněji než přes den, ale Maren i Tessa byly vzhůru a obě s očima dokořán.

Maren seděla na posteli s nohama zkříženýma pod sebou, ruce rozhazovala jako při přednášce a Tessa vedle ní jen občas stihla přikývnout.

„Já jen říkám," spustila Maren už asi po páté, „že kdyby se tu náhodou objevil nějaký pirát, tak to nebude žádný špinavý, bezzubý pobuda, jak tvrdí otec. To je nesmysl. Kdyby byli přeci tak neschopní, tak by je už přeci dávno pochytali, ne?" Dramaticky povytáhla obočí a Tessa si jen unaveně povzdechla.

„Maren, já..."

„A navíc," pokračovala Maren, aniž by ji nechala domluvit, „Černý ďábel rozhodně není žádný ošklivý dědek. To by o něm ty autorky nepsaly takové věci. Pamatuješ tu scénu na straně sto dvacet? Kdy vstoupí do hostince a všechny ženy..."

„...omdlí," doplnila Tessa rezignovaně. „Ano, pamatuju."

„No vidíš!" triumfovala Maren. „A to přece autorka nevymyslela jen tak. Musela mít nějakou inspiraci, to je přeci jasný jako facka. A jestli je jen z poloviny tak... tak..."

„Tak jak?" Zasmála se Tessa horlivosti své přítelkyně, které se ovšem vůbec nedivila.
Že je Maren upovídaná víc, než je zdrávo...na to už si zvykla.
Že je vždy, a za každých okolností přesvědčená o své pravdě...na to také.
Že je tvrdohlavá jako mula, sebevědomá a drzá...
Ale hlavně...nikdy nenechá nikoho domluvit.

„Tak... charismatický," rozhodla se Maren nakonec, „A neříkej, že tě to nezajímá. Viděla jsem, jak jsi dneska na palubě ztuhla, když kapitán řekl, Ravenhold'."

„To nebylo vzrušení," bránila se Tessa. „To byl šok."

„Šok," zopakovala Maren s úšklebkem. „Jistě. A já jsem královna Ardonie."

„Maren, ty jsi nemožná."

„Já? Nemožná?" Maren se dramaticky dotkla hrudi. „Já jsem jen realistka. Jestli je tam venku někde pirát, tak rozhodně nebude nudný. A jestli je to ten pirát..."
Naklonila se blíž, „tak bych ho docela ráda viděla."

„Maren!" vyjekla Tessa šeptem. „To nemůžeš říkat nahlas!"

„Proč ne? Teta spí, posádka nás neslyší a ty se tváříš, jako bych přivolávala démony."

„Protože... protože..." Tessa hledala slova.
„Protože je to Černý ďábel," dokončila za ni Maren. „No a?"

„Nedělej si legraci..." šťouchla do ní Tessa loktem „Kapitán vypadal, jako by čekal, že se každou chvíli vynoří z mlhy."

Maren si přitáhla kolena k hrudi a opřela bradu o ruce.
„Já vím. Ale přiznej si to... nejsi vyděšená. Jsi zvědavá."

Chvíli bylo ticho. Jen šumění moře pod trupem a vzdálené kroky hlídky na palubě.

„Vážně si myslíš," začala Tessa opatrně, „že je pravda, co se o něm říká?"

Maren jen lehce přikývla, a na tváři se jí objevil náznak zvědavosti.
Černý ďábel. Pirátský kapitán, o kterém se vyprávějí hotové legendy, a o kterém se psalo i v románech, které tajně četly pod peřinou.

„Ty knihy psaly i spoustu dalších věcí. Že má jizvu přes půl tváře. Že přežil bouři, která potopila tři lodě. Že se narodil na moři. A že má místo ruky železný hák a dřevěnou nohu."

„Ale ty samozřejmě věříš těm, které ho vykreslili jako neodolatelného hrdinu." Mrkla na ni Tessa a obě se nahlas rozesmály.

„Ne! Jen...jen by mě zajímalo, která verze je pravdivá," ušklíbla se Maren, „Ale pokud můžu hádat...černou pásku přes oko má určitě." Opřela se o stěnu kajuty a zadívala se na strop.
„A pokud ano, tak se modli, aby nás nenapadl. Protože jestli je opravdu takový, jak říkají..."
Odmlčela se.

„Tak co?"

„Tak bys omdlela určitě." Vyhrkla Maren tónem hlasu, kterým Tessu po večerech děsila u strašidelných příběhů.

A pak se loď lehce zachvěla. Ne moc, jen tak, že se lampička na stolku nepatrně zhoupnula, ale obě ztichly. Maren zvedla hlavu a Tessa přestala dýchat.

Okénkem z kajuty zahlédly temný stín, který se pomalu vynořoval z mlhy... černou loď s černými plachtami, tichou jako noc sama.

„To je Noční běs... loď Černého ďábla." Vyhrkla Maren.