Norsko. Vesnice Hransfjord (Havraní fjord) 2.12.2026

Déšť bubnoval do střechy starého domu, a za oknem se válela těžká, černá mračna. Jako kdyby sama příroda tušila, že se právě nyní děje něco neobvyklého. Něco, na co Ingrid Haelová čekala tak dlouho.

Stará dáma se sklonila nad sporákem, a pak nenápadně pohlédla k oknu. Na lavici seděla její pravnučka Lara, skloněná nad knihou, kterou by neměla umět číst.

Kniha byla stará, zašlá a předávaná v jejich rodině po dlouhé generace. Byla to nejstarší psaná kniha, o které jejich rod věděl, a ještě se nenašel nikdo, kdo by ji dokázal rozluštit.

„Kniha poslední krve" ... napsaná prastarým jazykem a symboly posvátných run, už dlouhých 1154 let čekala na tu, která jediná dokáže poznat její tajemství.

Ingrid si povzdechla a přihodila do hrnce hrst bylinek. Nebyla ale schopna se soustředit na nic jiného než na to, jak se zažloutlé listy knihy pod prsty její vnučky otáčejí.

Což ale bylo téměř neuvěřitelné.

Ještě se totiž nenašel nikdo, kdo by ji přečetl, ale jak se zdálo, konečně nadešel její čas. Po dlouhá staletí si knihu předávali z generace na generaci a čekali na tu, ke které kniha jejich prapředka...staré vőlvy Hyldry, promluví.

„Dnes je snad ještě větší tma než obvykle." Zabrblala si Ingrid pod vousy, aniž by vzhlédla od sporáku.
Byl začátek prosince, což znamenalo, že dlouhá polární noc je před nimi. Bylo to období kdy slunce vůbec nevychází, a čekaly je dlouhé dva měsíce celodenní tmy.

„Neuvěřitelné," vydechla Lyra a konečně vzhlédla od knihy, „Ty symboly... já je prostě chápu."

Ingrid ztuhla.
Pomalým pohybem odložila vařečku a opřela se o stůl, aby zakryla, jak se jí třesou ruce.

Už nemohla mlčet...musela jí říct vše, co věděla...

„Toto místo," začala tiše, „to není obyčejný dům, Lyro. Stojí na starých kamenech. Na základech dlouhého domu, který tu stál dávno předtím, než se Hransfjord vůbec jmenoval Hransfjord."

„Dlouhý dům?" vydechla Lyra a překvapeně povytáhla obočí, „Chceš babi říct, že..."

„Ano. Dům náčelníka," přikývla Ingrid. „Jeho oheň tu hořel před více než tisíci lety. A když jsme tenhle dům stavěli, našli jsme pod prahovým kamenem vytesaného havrana. Stejného, jaký máš na obálce té knihy."

Venku se ozvalo vzdálené zavytí větru a oblohu na okamžik roztrhl ostrý záblesk. Vítr se opřel do skleněných tabulek tak prudce, až se celý dům zachvěl, a o chvíli později se údolím převalilo hluboké, dunivé hromobití.

Ingrid se s obavami zadívala na Lyru. Ona byla poslední potomek Hyldry. Staré vědmy, která roku 875 sepsala tuto knihu s nadějí, že se jednou najde dívka, která dokáže zachránit jejich rod. Jejich náčelníka.

Změřila si Lyru pohledem, a na okamžik pocítila nutkání mlčet. Mlčet, a nesvěřit ji do rukou osudu.
Však představa, že tato křehká dívka, která je zvyklá na luxus a výdobytky civilizace jednadvacátého století, by mohla přežít v té kruté, drsné době, ji přišla nemyslitelná.

Jenže jak znala svoji vnučku, to se jí jistě nepodaří.

Lyra byla jednadvacetiletá dívka, která měla svou hlavu. Vždycky ji měla...už od malička.
Byla zvědavá více než je zdrávo, a do všeho se vždy hrnula po hlavě.
Když jako malá zjistila, že právě jejich rod pochází z dávné vikingské větve vőlvy Hyldry...vikingské vědmy, rozhodla se studovat archeologii, se zaměřením na severské kmeny.

Byla jiná než její vrstevnice. Všechny její kamarádky randily s kluky už od čtrnácti let, ale ona měla zájem jen o studium. Ačkoliv byla velmi krásná...

Na dívku byla celkem vysoká, a krásně stavěná. Štíhlá, ale zaoblená na těch správných místech, které vždy přitahovali pozornost mužů.
Dlouhé, jako havraní křídla černé vlasy jí padaly až do pasu, a dlouhé černé řasy rámovaly její překrásné, zelené oči.

Působila žensky a zároveň křehce, jako žena, kterou muži toužili ochraňovat.

„Náš rod si tuto knihu předává po celé generace, Lyro," pokračovala Ingrid, „A ty jsi první, která ji dokázala přečíst."

„Ale...co to znamená?" Vydechla Lyra zamyšleně a zadívala se z okna, za kterým se rozběsnila bouře. Vítr ohýbal stromy, a co chvíli prořízl oblohu blesk, následován dunivým hromem.

„To znamená...že kruh se uzavírá, děvče," povzdechla si Ingrid a posadila se na lavici, „Znamená to, že rozumíš řeči našich předků...ale hlavně to znamená...že ty jsi vyvolená."