Ragnvald vyšel z dlouhého domu a zamířil směrem k fjordu, kde se mezi mlhou rýsovaly siluety jeho lodí. Dělal to tak vždy, když potřeboval přemýšlet. Šplouchání vody o kameny ho vždy uklidňovalo, a nyní uklidnit potřeboval.

„Tak co říkáš? Budeš jí věřit?" promluvil konečně Eirik, který ho jako vždy následoval jako jeho stín.

Ragnvald si přitáhl kožešinu více k tělu a zamračil se.

„Je taková zima, že by dokázala probrat i mrtvého." Vydechl zamyšleně a Eirikovi bylo hned jasné, kam myšlenky jeho náčelníka směřují.

Lara totiž na jarlovu otázku odkud přišla odpověděla, že přepadli jejich vesnici, jí unesly a cestou se jí podařilo utéci.

Na tom by ovšem nebylo nic zvláštního...otroci byli kořistí dost často. Prodávali se mezi kmeny, mezi náčelníky, mezi zeměmi.
A při přesunech... hlavně v zimě... se útěky stávaly. Stráže byly unavené, koně nervózní, cesty nebezpečné. Stačil okamžik nepozornosti. Ovšem...

„Nemá žádné stopy po poutech. Ani po práci. Ani po cestě. Je čistá jako někdo, kdo nikdy nepracoval rukama, a její šat..." Pokračoval Ragnvald zamyšleně, „Zmrzla by během několika minut."

Eirik si založil ruce na hrudi a chvíli ho jen pozoroval.
„Tak co s ní uděláš?" zeptal se nakonec.

Ragnvald neodpověděl hned.
Zadíval se na fjord, na mlhu, která se válela nad vodou, a na siluety lodí, které se houpaly v tichém rytmu. Jako by tam hledal odpověď.

„Znám tě, příteli." Pousmál se Eirik.

„Nezačínej." Střelil po něm Ragnvald pohledem.

„Ale ano...kdyby se ti nelíbila, už bys ji poslal do otrokářské chaty, nebo bys ji nechal ženám.  Ale ty..."
Naklonil hlavu.
„Ty jsi ji vzal do svého domu. Do své postele."

„Byla v bezvědomí." Zavrčel Ragnvald.

„Hm," přikývl Eirik s hranou vážností. „A tys neměl jinou postel v celém dlouhém domě."

Ragnvald se na něj zamračil tak ostře, že by to jiného muže umlčelo. Eirik se ale jen víc ušklíbl.

„Říkám jen to, co vidím," dodal klidně. „A vidím, že tě vyvedla z míry."

„Nevyvedla."

„Samozřejmě," přitakal Eirik tónem, který říkal pravý opak. „Jen o ní mluvíš už pět minut."

„Je jiná... a to se mi nelíbí."

„Nebo se ti to líbí až moc," podotkl Eirik.

„Tak dost!" Zavrčel náčelník naštvaně a hodil po svém příteli další z jeho varovných pohledů, „Jsem náčelník... a jako náčelník...musím být obezřetný."

„Dobře, dobře," zasmál se Eirik a zvedl ruce v obranném gestu. „Ale řeknu ti jedno... poslala ji Freya... a ty to víš."

Jarl se odvrátil zpět k vodě, jako by ho víc zajímala mlha nad fjordem než Eirikovy řeči.
Ten ale věděl své. Jeho mlčení řeklo víc než slova.
„Takže? Jestli tedy chápu... nemáš o ní zájem?" pronesl nevinně, ale v očích mu pobaveně zajiskřilo.

„Eiriku!" Zavrčel varovně jarl.

„Co? Jen se ptám. Znám tě Ragnvalde...když tě žena nezajímá, ani se na ni nepodíváš. Ale tahle...tahle ti zamotala hlavu."

„Nemluv hlouposti!"

„Hlouposti? Tak proč jsi tak napjatý, že by se o tebe dalo sekat dřevo?"

„Protože mám rád věci pod kontrolou!"

„No tak....známe se od dětství. Viděl jsem tě naštvaného, opilého, zraněného, unaveného... ale takhle? Takhle se tváříš, když tě něco zasáhne."

„Přeháníš! Jako vždy, Eiriku!"

„Jistě...tak proč jsi ji tedy nenechal ženám? Proč jsi ji nenechal spát u ohně? Proč jsi ji vzal k sobě?" Eirik se pousmál, tentokrát měkčeji,
„Příteli... po letech, kdy ses ženám vyhýbal, je dobré vidět, že ti jedna dokáže zvednout tep."