„Sluší ti to…“ zhodnotila Sigrun Lařin zjev, když se před ní postavila v oblečení, které jí donesla.
 Na sobě měla tmavě modré zástěrové šaty se sponami, pod nimi lněnou košili, přes ramena šedý plášť, kolem pasu kožený pás s měšcem a malým nožem. Přesně tak, jak to zde ženy nosily.

Sigrun si spokojeně prohlížela Laru ze všech stran. Přinesla jí ty nejhezčí šaty, které měla, a k její spokojenosti v nich vypadala dokonale.

Hodlala totiž za každou cenu přiživit Ragnvaldův zájem.

Nebyla hloupá…moc dobře si všimla, jak se na ni bratr dívá. Ještě nikdy se na žádnou ženu nedíval tak, jako na ni.
A nejen to…nikdy by ji nenechal spát ve své posteli, kdyby o ni neměl zájem, tím si byla jistá. A ona musí kout železo, dokud je žhavé.

Jak se totiž zdálo, Ragnvald zanevřel na veškeré ženské pokolení a nehodlal si hledat ženu. Nehodlal se zamilovat, a už vůbec se nehodlal ženit…
Což ovšem představovalo velký problém.
Nejen proto, že klan potřeboval pokračovatele rodu, ale také proto, že takhle se asi nikdy nevdá ona.

Sigrun si povzdechla a zamračila se. Už téměř rok se tajně scházela s Eirikem. Milovala ho, a Eirik miloval jí. Problém ale byl, že nikdo z nich zatím neměl odvahu to náčelníkovi říci.

Bylo totiž jasné, že zatím by se její plán vzít si Eirika za muže setkal s nezdarem. A to jen proto, že její bratr už nevěří na lásku.

„Máš muže, Laro?“ Vyhrkla Sigrun zvědavě, „Miluješ někoho?“

„Muže?“ Lara se odvrátila od bronzového zrcadla na stěně, „Ne…nemám.“

„To je dobře,“ zasmála se Sigrun a její zamyšlený výraz se rázem změnil, „Takže…jsi ještě panna?“

Lara spolkla poznámku typu „nic ti do toho není“ a povzdechla si.
Přeci jen studovala historii, a tedy věděla, že právě panenství bylo v této době nejcennější majetek ženy a klíčový předpoklad k manželství. Nechápala ale, proč se na to ptá právě Sigrun.

„Ano…jsem,“ vydechla nakonec a proti své vůli jí polila červeň, „Jen nechápu, proč to chceš vědět.“

„Je to důležité…“ Pokrčila Sigrun ledabyle rameny a na tváři se jí objevil spokojený výraz.

„Pro koho?“

„Pro Ragnvalda…a pro celý klan samozřejmě.“

 „Samozřejmě…“ opakovala po ní Lara nechápavě, „A…proč by to měl vědět?“

 „Protože jestli si tě má vzít, musí vědět, jestli jsi… čistá.“ Řekla Sigrid s takovou jistotou, jako kdyby jí právě sdělovala, co se bude podávat k večeři.

 Lara se nadechla k odpovědi, ale nakonec jen nevěřícně zatřásla hlavou. Ta dívka se jí líbila. Byli tak stejně staré, a zřejmě také stejně ztřeštěné…napadlo ji.

„Líbí se ti můj bratr?“ Pokračovala Sigrid neúnavně ve svém plánu oženit svého bratra.

„No…já…“ Lara cítila, jak se jí horko žene do tváří.

„Takže líbí,“ konstatovala Sigrid s upokojením a chytla ji za ruku, „To je dobře…protože jak jsem si všimla, tak ty jemu taky. A teď pojď…“ Zatáhla Laru za rukáv s nadšením, které bylo až nakažlivé.

„Kam?“ nechala se Lara vést, i když nechápala, proč tak spěchá.

„Do síně,“ odpověděla Sigrun, jako by to bylo naprosto samozřejmé. „Za chvíli bude večerní jídlo.“

„Večeře?“ upřesnila si Lara.

„Ano, hostina,“ přikývla Sigrun. „A náčelník tam musí být první. A ty…“ významně se na ni podívala, „ty tam máš být také.“

„Proč?“

 „Protože s tebou chce mluvit…. Zase.“

„O čem?“ vydechla Lara, i když odpověď tušila.

„O tobě,“ řekla Sigrun prostě. „A o tom, co s tebou bude.“

Lara polkla. Po zádech jí přešel mráz a srdce se ji rozbušilo jako o závod. Jako pokaždé, když se Ragnvald objevil ve dveřích.
Byl to muž, který působil, jako by nesl na ramenou celý svět. A přesto… když se na ni podíval, bylo v tom něco, co nedokázala pojmenovat.

„A neříkej nic hloupého,“ Pokračovala Sigrun neúnavně, „Víš… něco, co by ho popudilo. Nebo zmátlo. Nebo…“ mávla rukou, „prostě něco, co bys říct neměla.“

 „A co bych jako říct neměla?“ 

Sigrun se zamyslela.
Bylo vidět, jak v hlavě probírá všechny možné katastrofy, které by mohla Lara způsobit.

„Třeba… že se ti nelíbí,“ řekla nakonec. „Nebo že nechceš sedět vedle něj. Nebo že nechceš jíst s námi. Nebo že nechceš být v jeho blízkosti. Nebo…“

„Sigrun,“ přerušila ji Lara jemně, „Já nejsem hloupá.“

 „Já vím. Ale jsi nová. A on… on je náčelník. A náčelníci jsou…“ hledala slovo, „citliví.“

„Citliví?“ zopakovala Lara nevěřícně.

„Ano,“ přikývla Sigrun vážně. „Ale jen uvnitř. Zvenku jsou jako skála.“